Levice je jiná organizace než okolní tradiční politika, která usiluje o různé cíle, a přestože můžeme, i nadále vytvářet stále nové časopisy, stále nové on-line časopisy (z nichž mnohé jsou dobré z vlastních důvodů), existují další prvky socialistického projektu, které jsou žalostně nedokončené, snad proto, že vyžadují určité technické dovednosti nebo proto, že nejsou tak prestižní...
Tyto úkoly jsou sice podpůrnými rolemi, ale činí zábavnou analýzu a strategii užitečnější a replikovatelnější v levé části spektra s velkou infuzí lidí, kteří rádi píší.
Ano, tyto úkoly a role jsou důležité, pokud v tom jen neutápíme svou vášeň, ale způsobem, který propaguje levici širší než jsou jen stěny think-tanku .
Levice má problém smíchávání analýzy a agitace.
Vždy se musíme prezentovat jako vítězové, jako silní, anebo ti úplně porážení, jako ty slabé oběti, co jim někdo za to že neuspěli ublížil, ale ať už jsme kdokoli, stále jsme to my, a proto se musíme opět zapojit do boje..
Tyto výzvy k akci mohou být užitečné k jednomu cíli, ale pokud chcete říci něco o tom, kam doleva směřovat, pak pouhé tyto agitační výzvy nedávají dobrý přehled o tom, co se na levici vlastně děje.
Levice často nemluví o svých selháních, což nemůže být v pořádku.
Bez znalosti vnitřního fungování kampaní, protestů, vzájemné pomoci, přednášek, komunitní práce, družstevní práce a kulturní avantgardy, nám zbývá jen ta černá skříňka, ze které mají lidé nalevo tendenci číst své vlastní frustrace.
Snahy na širší platformě jsou nesmírně důležité nejen proto, že představují možnost zobecnění osvědčených postupů, protože skutečná znalost toho, jak kampaň fungovat má, je prvním krokem k vytvoření analýzy levice, která nevyplývá z prvních principů, nebo intuice vnímání moudrostí z minulého století.
Totéž lze říci o znalostech minulých hnutí, které byly mnohem roztříštěnější než dnešní levice.
Když říkám, že levice začíná od nuly, je to ve skutečnosti jen na půl cesty: nyní začínáme od méně než nuly ve srovnání s tím, jakou měla levice relativní šanci mas, kterou promarnila v minulém století.
Věříme, že i když jsme v jiném období aktivismu, než jaké bylo obsaženo v éře minulosti, stále pracujeme s taktikou zděděnou z tohoto období. Ale na rozdíl od období od 60. do 90. let tyto taktiky recyklujeme, aniž bychom znali jejich historii (myšleno všude ve světě).
Stejně jako chybí analýza současné práce, abychom mohli systematicky analyzovat minulost. Potřebujeme tuto podporu, než začneme s jistotou říkat, co na těchto skupinách fungovalo a nefungovalo.
Ve svém úvodu jsem také měl na mysli o konkrétním výpadku jiného druhu padlého veřejného intelektuála: novináře
Žurnalistika v podstatě zemřela na místní úrovni, zejména na dusné úrovni štěrbinky pohledu na místní politiku a hnutí.
Alespoň v klasické podobě, výjimku dělají skromná média typu A2larm a REFERENDUM.
Pokud nemáte však jiné noviny, které hovoří o místním umění, nebo o příležitostném aktivismu...
Ale mimo alternativy, čest výjimkám, klasické zprávy v zásadě znamenají zakotvenost v nedůvěryhodných zpravodajských konglomerátech...
Slyšel jsem, jak jeden přítel říká, že je snazší si představit konec světa, než si představit oživení žurnalistiky. Ale nyní jsme v podstatě v situaci podobné situaci zpravodajských médií v 18 století. Žluťácká žurnalistika a náústky bohatých jsou všude a všude jsou zásadně ignorovány jakékoliv varovné výstřely ve prospěch zajímavějších zdrojů zpravodajství (nebo jakéhokoli jiného nesnesitelného pojmu, kterým se to dnes nazývá).
Historicky to, co změnilo žurnalistiku na současnost, byl vývoj novin, které sice původně v 19 a 20 století obvykle zaměstnány radikály, kteří dělali tvrdou žurnalistiku potřebnou k odhalení zkorumpovaných obchodů, nebo chybnosti šéfů, ta se ale postupně brousila společně se vstupy oních zkorumpovaných obchodníků jako jejich majitelů a vlastníků akcií.
Vytvoření struktury financování zaměřené na nezávislou žurnalistiku je nyní potřebnější, než kdy jindy a mohlo by být provedeno jedině prostřednictvím levicové participativně občanské organizace.
Pro nového socialistu se může snaha rozvíjet lepší porozumění a postupy zdát nepřekonatelná.
I s rozvojem celostátních levicových politických organizací je politické vzdělání stále často samo-řízenou prací probíjející temnotu, přičemž jen málo publikací se píše modernímu publiku způsobem, který nevyžaduje čtení staleté literatury.
Proto by si měl levicový aktivista občas udělat čas i na další četbu, nejen historických reálií..
Existuje celá řada legitimních kritik levicových pozic z levicových pozic obsažených i v uvolněnějších textech, než jsou sáhodlouhé politologické a složité rozbory.
Je to součást „levicově populární“ tradice, která usiluje o modernizaci a normalizaci socialistického projektu.
Existuje řada „chyb“, které se dělají z nedůslednosti...
Inklinují k potlačení levicové praxe, která se snaží nejprve vybudovat vůdčí aparát. Ale i když tyto kritiky mohou být správné, na dlouhou dobu byly učiněny bez návrhu, nebo pokusu o poskytnutí alternativy. Bez pozitivní alternativy tato kritika neměla nikdy příliš velký účinek a dokonce i ta nejlepší pozastavení se nad něčím závažným střílí jen tak do vzduchu.
Nemyslím si, že současná levicová témata jsou nějaká „tvrdší témata“ než v minulosti, jen že „ztížily“ estetiku, se kterou levice ráda mluví s předpokládaným publikem, myslím tím estetiku témat na vyšší úroveň.
Může však být velmi obtížné najít články, které poskytují široké veřejnosti široké politické téma. Místo toho se při práci s vaší skupinou pro politické vzdělávání musíte často spoléhat na vybudování implicitního argumentu v prostoru článků, na představení různých článků na relativně podobné téma a prokazování...
I když to může být uspokojivé, může být frustrující být v levici, kde zdánlivě každý píše, a přesto je nemožné najít článek, který právě představuje problém přístupným způsobem.
Užitečným projektem by mohlo být vydavatelství na celostátní úrovni pro autory, kteří by podle vzdělávacích skupin mohli napsat jednoduchá vysvětlení, což nám umožní dát se do psaní, které nemá všeobecně nečitelný slovník staletého překladu, nebo které pomůže při tvorbě politického projektu, který nutně nemusí být v souladu s všeobecnou mainstreamovou představou o neschopnosti levice.
Tento druh projektu by mohl být ve skutečnosti proveditelný nyní, když existují větší levicové organizace nové a moderní levicové skupiny na celostátních úrovních, které vyžadují tento druh práce.
Slyšel jsem, že mnoho intelektuálů říká, že více než cokoli jiného chtějí poskytnout jinou alternativu vůči fašismu těm jedincům, kteří selhávají, kteří jsou náchylní k tomu, aby se dostali do této děsivé politické černé díry.
Tento argument se může zdát méně, nebo více pravdivý v závislosti na tom, "kdo to říká a proč", ale je to bezpochyby důležitý aspekt našeho dosahu.
Problematické nadměrné zaměření se na agitaci v některých kruzích nalevo, kde se provádí "agitace levice mezi levicí pro přesvědčené levičáky" uzavírá tuto skupinu samotnou do své vlastní bublinovité fáze a předstírá všeobecnou prospěšnost.
Ale „dělat terén“ nebo „bojovat proti fašismu“ je projekt, ne výmluva.
Vypouštěli jsme hromady memů, které propagovaly abstraktní povstání proti kapitálu; neudělaly nic a nepostavily levici.
Vypouštíme stejné hromady memů "od chytrých pro chytré", kterými zesměšníme a svrhneme protipól z pomyslné intelektové hromady dolů do propasti, ale nic nepropagujeme, ničím je ani neodvrátíme, nikoho nevarujeme, nikomu nejdeme inspirací..
To neznamená, že potřebujeme hromady memů podporujících hlasování pro naše vybrané politiky. Říkáme “vypálíme jim mozečky”, ale to samotné nepodporuje socialistické vědomí natolik, že by to vyjadřovalo něco, o čem většina lidí vágně přemýšlí, a to tak, že je ani nepodpoří v tom o tom vágně nepřemýšlet.
Agitace není cílem samým o sobě, ale projektem, který má být spojen s konkrétními organizacemi s konkrétním cílem, aby byla efektivní.
Je relativně snadné provést hloubkovou analýzu toho, co přesně je špatného u pravicového myslitele. To může být velmi užitečné pro odstranění třísek, které člověk dostane do mysli po přečtení zvláště nepříjemného článku, ale člověk může často cítit stejnou absenci, jakou má po přečtení jakékoli zvlášť dobré kritiky: „Dobře, ale co pak?"
Abychom skutečně prováděli dobrou práci nalevo, je nutné dát pozitivní alternativu k světonázoru, napojenému (ideálně !!) na protioznámení.
Což lze udělat místo toho, abychom se naštvali při online ukecaných fórech na sociálních sítích, kde se snažíme o lepší vtípek, než ti ostatní a kde si dohromady nic nesdělujeme, jen se převyšujeme, protože jsou to vesměs skupiny přesvědčených kecajících mezi sebou.
Tím nechci říci, že ani toto abstraktní extravagantní působení nemá místo nalevo.
Skutečné projekty však musí pocházet z materiální základny a pracovat bez toho znamená buď pracovat s mimořádně chudými nástroji, nebo nepracovat vůbec..
V konečném důsledku těžká práce na budování širšího levicového intelektuálního projektu přinese jednou lepší teorii a strategii, ale to samotné nemůže být jen jejích smyslem.
Abychom se dostali ke kořenu, teorie levice potřebuje poezii, potřebuje deníky, potřebuje umění, potřebujeme performance, think-tanky, divadla a vysílání, potřebuje celostátní a místní noviny a novináře a potřebuje své filosofy ano i minulé, ale nyní hlavně současné.
Potřebuje sjednocené kulturní síly do jedné společné avantgardní nadorganizace spojené z autonomních skupin s demokratickým způsobem rozhodování a přerozdělování.
Levice, která nebyla schopna s tímto typem lidí nic dělat, vedla proti sobě válku donekonečna, kritizovala dominanci intelektuálů, studentů a drobné buržoazie, nakonec i homosexuálů, židů a Romů.
Ale takové postavení bylo čistě negativní.
Tento nekonečný projev, tato neustálá, impotentní, paranoidní argumentace, byla produktem hluboké bezmocnosti nalevo.
Ale teď, když existuje nejmenší prvek hromadné základny, musíme začít diverzifikovat naší práci. Protože věci, které jsem zde uvedl, pro nás nejsou jen důležité. Jsou to věci, které dokáže pouze jako svobodně autonomní socialistické hnutí.
MU.