Kapitola první

Na palubě mezihvězdného parníku

První paralelní budoucnost někde v nám neznámém kosmu:

Octobriana seděla s roztodivnými pocity na palubě. Její pocity nebyly roztodivné ani tak z toho, že tato stará kocábka se všelijak třásla, skřípala a co chvíli její atomový pohon vykazoval známky stáří a opotřebování a ani tak z toho, že to uvnitř všelijak vybuchovalo a strojníci museli motor chodit chladit manuálně ručními přístroji... V době, kdy už jsou nukleární reaktorové motory chráněny ochrannými poli, může dojít občasně k výbuchu, obzvláště, když daný nukleární reaktorový motor neodpovídá bezpečnostním a technickým parametrům. To se prostě jen vezme nové ochranné pole a je problém vyřešen.. Dokud nenastane skutečná katastrofa, tak se bude šetřit, na všem, hlavně na lodích obyčejných a "postradatelných" lidí..

A tak snad její pocity nebyly roztodivné ani proto, že se s pohybem stroje co chvíli otřásal bufet, ve kterém právě seděla.

Myslela na Klárka, který je tady někde na palubě..

Méně majetné třídy, k nimž náležel Klárk, plují pouze na těchto vesmírných lodích, ale za nic na světě by se v tomhle začarovaném systému nikde nenapsalo, jaké jsou tu skutečné podmínky, nebo zda by někdo snad z první cestovní třídy se svezl druhou třídou a už vůbec ne, že by se kdokoliv z druhé třídy nikdy nevozil v první...

Octobriana věděla přesně na koho myslí a pro koho si přišla a v jejím podvědomí se stále dál odvíjel jeho obraz..

"Kdepak Klárku, ty jsi se nikdy ničím jiným nevozil", zakřenila se při této myšlence a v jejím výrazu se mísil soucit s pochopením.

Přemýšlela chvíli nad tím, jestli Klárk a vlastně ti všichni tady nemají toho umělého jídla vždy stejné chuti už dost natolik, aby se vybičovali k jiné aktivitě, než je poslušnost systému, který je nenávidí.

Ten systém, který vzešel z kapitalismu jednadvacátého století, z nepřirozeného vývoje, z nerovnoměrného a pozměněného.

Rozmýšlela co dělá asi Klárk v mezipalubí....

"Mezipalubí", tak to totiž je, ale za nic na světě by se neřeklo "cestující z mezipalubí", protože cokoliv co je zde vystaveno možnosti veřejné kritiky mění název.

Otřásla se přitom pomyšlení..

Jednoduše mezipalubí rozdělili na dvě části, jedna je turistická třída a druhá třetí třída, první třídu tento vesmírný parník přirozeně nemá.

Rozdíl je nepatrný, co do kvality takovéhoto cestování , ale i do symboliky.

V třetí třídě je ale narváno do jedné místnosti daleko více lidí, i třicet a více a paradoxně zde cestují celé rodiny s hromadami dětí, protože migranti nemají nárok na lepší zacházení, navíc se k nim tak i chovají zřízenci na jakékoliv lodi.

Turistická třída je pro takové všelijaké méněcenné úředníčky a různé podobné intelektuály, takové dobrosery a přicmrndávače režimu, kteří se do výčtu těch, které boháči na svých palubách luxusních linek potřebují už nevešli, anebo zlodějíčky, malé mafiány, kteří následují své pány plujících v lodích první třídy. Nicméně i v turistické třídě to není žádné epochální přilepšení, snad kromě toho, že můžete nahoru, na vyšší palubu a do bufetu společně s posádkou. A samozřejmě kabina, tu máte s několika lidmi, od tří, do pěti.

Klárk například sdílí kabinku s pěti spolunocležníky, žádný med a nikdy nevíte, kdo z nich vás nějak okrade, nebo si na vás vymyslí společný intrik.

Proto Octobriana o Klárkovi ví, že se raději někdy odebere a jde se projít do třetí třídy. Mezi třetí třídou, tak jak jí pojímají pasažéři druhé třídy a mezi skutečnou třetí třídou je rozdíl a je možno, třebaže to není doporučováno, odvážit se hluboko do nitra utajeného světa, který je z určitého hlediska navenek nebezpečný, ale uvnitř snad paradoxně naopak vstřícný a o mnoho svobodomyslnější, než jakékoliv jiné životní přilepšení, ve kterém se ohlížíte za svá záda, neboť "vždy máte co ztratit"..

Proto věděla, že to je on, Klárk, protože se nebojí jít mezi ubohý lid, starat se o jeho potřeby, pomáhat mu a znát ho.

Vydává se pokaždé do útrob temných uliček..

Tato cesta od zádi na příď vede kolem strojoven, z nichž vyráží horko, jako rány pěstí. Na druhé straně chodby je společná místnost pro všechny kabiny třetí třídy, zde se často zotavují lidé a mažou se olejem z Nortonu 9, tento olej dokáže zabránit i velice vysokým teplotám pronikat do kožních pórů, dokonce umí i chránit před účinky radiace. Ne však dlouhodobě a zadržování lidí v prostoru strojoven je oficiálně zakázáno mezigalaktickou konvencí, která se nedoržuje a nikdy dodržovat nebude.

Na stěnách visí předpisy pro případ poplachu, srážky lodi s meteoritem, napadení piráty, náhlého vklouznutí do časoprostorové díry, výbuchu motoru a podobně.

Klárk se zatím prochází třetí třídou a Octobriana ho provází svými myšlenkami a je si jista, že on ani nezávidí svým bohatším kolegům, absolventům fakulty meziplanetárního práva.. A proč by měl, proto, že jsou bezstarostní? Protože se jim loď nenatřásá a nemusí se obávat, že co chvíli vybuchne? Proto, že žijí v dokonalém světě a nepřipouští si, že je někde méně dokonalý? Že se nemusí ohlížet za záda a každý jim je k službám?

On má jasně jiné myšlenky, uvidí nový svět, uvidí obydlující se planetu, je mu nyní celkem jedno, že bude přidělen dělat soudce do oddělené části, do které se zrovna nikdo z jeho kolegů nežene, jen si musí dávat pozor, aby ho kriminální živlové na lodi neprokoukli, že je soudce, chtěli by se ho hned snažit uplatit, nebo ho do něčeho namočit a pak vydírat.

Má o něj starost, je ještě nezkušený a naivní...

Tato společnost je krajně nespravedlivá, zrovna nedávno byli dva Venétští dělníci souzeni pro vraždu, ve skutečnosti se ale mnozí oprávněně domnívají, že se snažili pouze obhájit svou výšku mzdy.

Tak je to vždycky, pravidla meziplanetárního práva sice oficiálně povolují "individuální nástroje zaměstnanecké participace", ale skutečnost je zcela jiná. Současný režim nedovoluje nic ze zákonných práv soudobě uplatnit, ve sdělovacích prostředcích se všude vysílají oslavné chorály na svobodu, suverenitu a dbalého dodržování práv.

Nicméně v praxi se nejedná ani tak o práva, jako o povinnosti a dosti často se čím dál víc zdá, že kdo svá práva uplatňuje, nebo kdo je nezamění za pouhé povinnosti, ten je postaven před právo samotné a je na něm vymáháno to, že porušil jakékoliv právo jiné...

Snad proto se Klárk rozhodl, že práva nastuduje, je mu jasné, že porota se bude snažit vždy odsoudit každého, kdo se zdá režimu třeba jen trochu podezřelý, ale na druhou stranu se snad pokusí pro slušné lidi něco udělat.

Octobriana dobře ví, že jeho vize je, aby držel jako soudce svůj kraj zcela v klidu, aby se v mezích možností nemuselo nic drastického dít, ale zároveň, aby bez úhony vždy dokázal vyjednat nějakou mimosoudní dohodu mezi zaměstnanci a zaměstnavately.

Tak si to, alespoň bláhově představoval na studiích, avšak čím dál tím více se ujišťuje, že si vzal velmi těžké předsevzetí.

Jak tak seděla a přemýšlela, najednou se z čistajasna lodní stroj zastavil. Stáli...

Loď se zastavila a jen setrvačností částečně pokračovala v cestě.

"Už je to tady", pomyslela si.. 

Byl to uvolňující pocit.

Bylo ticho, nic se netřáslo, nevybuchovalo, průhledy byly vidět hvězdy, soustavy a mlčely jako všechno kolem.

Mlčela paluba, mlčely hliníkové stolky, mlčel vzduch, mlčely zářivky na stropě a mlčel nehybný vše obklopující vesmír společně s dalekými světélky, které neznají souvislosti těžkostí vztahu Octobriany a Klárkova života, života mezi "právem a povinností", života o neustálém otáčení se za svá záda, o neustálých změnách a nepozitivních zprávách.

Najednou si každý mohl odmyslet, že vůbec v takovém světě žije, mohl přestat myslet na to co bylo, než se nalodil a co bude, až vystoupí v přístavu, kde vedle mola lodí turistické a třetí třídy budou mola lodí prvních tříd. Kde uvidí koutkem oka dámy s elegantními toaletami, dokud nemine černošského zřízence v lodní uniformě, který mu vyčítavým pohledem jakoby říkal "koukej se tam kam máš".

Začnou se objevovat přepážky v bezcelní zóně, kde si všichni budou rychle snažit vyměnit peníze a sem tam něco koupit, pak už jen pasová kontrola a po obou stranách se rozsvítí známá světla, která najdete v každém vesmírném přístavu.

Reklamní slogany na všechny možné výrobky vás nutklivou sebestředností lákají k užití čehokoliv, co odvede vaší soustředěnou pozornost na existenční otázky.

Ale nyní to všechno uhasínalo v černé části vesmíru a to co svítilo nebyly ani vnucující se fráze, ani agresivní bommoty, ale mlčící hvězdy, které nikomu nikdy neublížili, a jen to ticho, které nezúčastněně volá po zúčastnění, ticho, které je, bylo a bude součástí řádu a pořádku všehomíra, jeho právem, spravedlností a nadějí.

Ticho které nedělá chyby...

Kapitán pravidelně zastavuje mezihvězdný parník, aby si motor odpočinul, opravil se a aby se posádka v klidu a tichosti občerstvila.

Bufet se onedlouho začne plnit lodními zřízenci.

Postupně posedají kolem stolů, nalejí si laciný džin a budou jíst o něco lépe vypadající břečku, než měli před chvílí ostatní..

Kromě kapitána a lodních důstojníků, ty se občerstvují v kajutách lodních důstojníků, kde mají vlastní oddělené patro.

V kantýně mužstva se nosí na stůl cínový talíř s polévkou, nebo spíše nějakou podivnou kaší, potom podobná šlichta s masem jako kusem podrážky a nakonec jakýsi ohavně hráškově zelený a také tak chutnající pudink s plechovým šálkem kávy.

V důstojnické kabině je to všechno jinak, zde se prostírá stůl před jídlem, srovnají se příbory, cukřenky, nádobky na máslo, ubrousky se dají do kroužků.

Je zde jídelní lístek a každý důstojník si může vybrat jedno ze dvou masitých a jednoho bezmasého jídla. Jídlo se zde podává na porcelánu, stejně tak i káva a čaj. Samozřejmě je zde i víno a pivo a jiný alkohol.

Někdy kapitán, nebo jíný důstojník pozve někoho z druhé třídy, pokud se jedná o poskoka významějšímu mafiánovi, nebo nějakého absolventa, kterého si chtějí předcházet kvůli meziplanetárnímu pašování.

Kapitáni a důstojníci druhých tříd plavidel si rádi nezákonně přivydělávají, jedou v tom s nimi druhořadí soudci, mafie a samozřejmě politici.

Klárk se vrátil z třetí třídy, sedl si v bufetu.

"Pozítří už budeme v Alfa Angeles" pomyslel si, " konečně se dostaneme z paluby, patnáctý den už plujeme z Megatron Village, chvílemi prokládané plutí světelnými skoky, chvílemi atomovým pohonem a jednou za čas se zastavíme".

"Nyní plujeme kolem Hvězdného ostrova, malé planetární soustavy, která je osamocena od dalších soustav, chtěl bych se tam podívat, jaké to tam je", pomyslel si..

Tento distrikt si vynutila opozice.

Opozice má mizivá procenta, jejich senátoři a poslanci nemají de-facto žádný výrazný vliv, snad kromě několika zcela nepodstatnými jimi ovládanými územními celky. Klárk znal kdysi na studiích kamaráda, kterého přidělili jako soudce na distrikt ovládaný právě opozicí, ale už o něm více neslyšel.

Říká se, že opozice kritizuje vládu ve vztahu k dělníkům, že dokonce mají v jejích distriktech lepší podmínky a prý snad jsou z nich i samotní zástupci.

Ovšem i tak mají tak malý vliv, že se ani do médií nedostanou a tak ani Klárk neví, co je na tom vlastně pravdy. Většina obyvatel částí ovládané vládou, tak jak je Klárk zná, volí tím způsobem, že to berou spíše jako pracovní náplň. Všichni jsou v továrně instruováni, aby šli na appelplatz, tam je jim deset minut opakováno, jaké mají štěstí, že žijí ve svobodné zemi a že mohou díky volbám si na hodinu odpočinout z práce. Pak se děkuje vládě a představitelům a je doporučováno to zopakovat jako důkaz lásky a vstřícnosti a pak zaměstnanci mají již dopředu vybráno, kteří politici jsou ti nejlepší. Jsou jim rozdány hlasovací lístky s vybranými jmény provládních politiků a oni jen odevzdají tyto lístky do uren. Vše kontrolují odboroví předáci se psi a zavěšenými obušky podél odborové uniformy.

Klárk seděl dál v bufetu a pozoroval ruch, který kolem vytvářel právě se naobědvávající lodní personál. Již jen posedávali a popíjeli džin.

Trochu ho mrzelo, že vyrušili tu chvilku soukromé svobody a věčného ticha. Když tu si najednou všiml lodního důstojníka. Šel ze dveří, které vedou k můstku a kajutám důstojníků. A mířil přímo k jeho stolu.... "Dobrý večer" řekl s nehranou šarmantností, "jste Klárk Kollman"?

"Ano, co si přejete" -odvětil Klárk...

"Kapitán Vás zve do své kajuty, můžete mě následovat prosím?"

Kapitola Druhá: 

Silvie a Ahmed

Silvie šla dnes ze školy dříve, tu dnešní přednášku sice potřebuje, ale dnes přiletí její přítel z Palestiny a musí ho přivítat, nebo spíše si přiznává, že už se nemůže dočkat jeho vyprávění. Má přítele Araba, jmenuje se Ahmed, její rodiče jsou naštěstí celkem otevření a nemají nic proti multinárodnostnímu vztahu, vlastně by ani nebyli proti, kdyby měli tmavší vnouče.

Jeho rodiče patří mezi ty první Palestinské přistěhovalce, ještě z časů socialismu v Československu, kteří byli absolutně ateističtí a moderně smýšlející, právě tehdy se arabské země ještě snažili posílat do Evropy ateisty, nebo křesťanské Araby, aby lépe zapadli a oni neměli výdaje se speciálním jídelníčkem pro své vyslance a pracovníky ambasád.

Jistě Palestina neměla ještě ambasádu, ale nějaké spojky zde stejně vždy potřebovala.

Jak tak šla kolem známých objektů, soch starého města, laviček s mladými lidmi a stařenkami co krmí holuby, tak tak nějak vlastně o tom usilovně přemýšlela, že mají oba štěstí na rodiče, hlavně potom, co se téměř roztrhl pytel s islámským radikalizmem v Evropské unii.

Mezitím podzimní vítr jemně rozvířil listí kolem laviček a jí se naskytl užasný pohled na barevnou variaci tančící ve víru stále ještě silného a barevného slunce, vrhající paprskové louče do meziprostoru.

Má ráda tyto představy, jsou tak nějak sugestivní, žensky intimní, vnímají podstatu... Ona při orgasmu nepotřebuje čerpat sílu z velkých věcí, naopak, takovéto drobnosti jí dokáží vyvolat a uchovat vysoce sugestivní dojem, který si pak umí jaksepatří užít, teda když má s kým a to ona má.... Usmála se, "vždyť ta scenérie je tak krásná, vždyť o tom to je, abychom přinesli budoucímu lidstvu svědectví o harmonickém soužití, o smysluplném bytí, vždyť co když jednou budoucí potomstva se dozví příběh zrovna o nás dvou, o našem vzájemném pochopení, to je ostatně přeci také i určitým způsobem smysl toho co děláme, co předáme, to co po nás zůstane"...

Prošla se mezi lavičkami, zabočila kolem kašny s věčně zamračeným antickým božstvem s trojzubcem a ubírala se na metro přes rozlehlý park s věčnými bezdomovci posedávajícími kolem.

Metro má moc ráda, sedne si a pozoruje lidi, jejich tváře, jejich výrazy, ví snad přesně na co zrovna myslí, ona, studentka politologie -ví velmi dobře jak Češi a zvlášť Pražané dokáží vstřebávat všelikou mezinárodní i domácí situaci, zná tento národ, který má stále na všechno a vždy dost času, který stále čte, sleduje zprávy a diskutuje na sociálních sítích, rozumuje u lehce alkoholického nápoje piva, rozvazující jazyk i myšlení a z jejich tváří, z výrazů by se dal snad s naprostou přesností určit i průzkum veřejného mínění. A metro je nesmírně vzrušující prostředek, lidé, ať jsou ženatí, zasnoubení, či ve vztahu v něm na přeskáčku neustále flirtují, vyměňují si tajné pohledy, před kterými se sami sebe chytí při činu.

Je to vtipné takto lidi pozorovat....

Vzrušuje jí pocit představit si daného muže a ženu po sobě tajně pokukující, jakoby odhodili zábrany.

Má v tom skrytou fantasii už od dětství, ve které se přitom sama tam někde vzadu seberealizuje.

Jsou zde různé formy lidské variace, de-facto utajené krásy obráceného lidství. Například některé dívky jen občas zvednou oči od knížek známým směrem jejich objektu zájmu, jiné zcela nestydatě pozorují objekt a čekají až budou moci se zavrtět, vyšpulit rty, nebo předvést zamyšlenou osobu, která se do nich kousne.

Silvie sama nemá příliš často přímo svůj vlastní objekt zájmu, který by jí právě tak sedl, téměř nikdo nedohlédne skrze její stovky složených pohledů, protože nikdo takový nemá takovou vědomost o tom co dělá a proč, jako ona o druhých, není si vědom všech okolností, vždy každému z nich něco uniká, co Silvie tak nějak vycítí, pozná, není to to pro ní....

Až na Ahmeda, s tím se právě poprvé viděla úplně náhodou v metru.

On, atletické postavy, svým inteligentním vyšším pohledem si prohlížel všechny lidi kolem sebe, okamžitě řada žen se začala nervózně vrtět a hrát s ním známou sugestivní hru na pohledy, bylo vidět, že je svým pohledem dokáže opravdu zaujmout, nebo vzrušit, až jsou i z náhodného setkání smyslů zbavené, jen Silvie se mu vyhla.

To ale neměla dělat, nebo spíš, ještě že udělala, protože dnes ani nechce pomyslet, co by se stalo, kdyby to neudělala.

Akceptoval to, ale po chvíli po sobě pokoukli oba ve stejný okamžik, aby se oba přesvědčili, že to akceptují pro toho druhého a že ten druhý už se neotočí a nebylo pochyb, jak se střetly jejich pohledy, museli se usmát, protože věděli oba proč se otáčí, jsou stejně chytří, stejná vnímající skupina lidí, zkrátka bylo jasné, že by se měli vzájemně oslovit.

I dnes ví, že ženy Ahmeda svádí pohledem, no a co, naopak se jí líbil že to zkouší, ale on má jen jí, co by mu mohly dát?

Jenom vzrušení, možná sex bez zábran do vyčerpání, ale ne jejich vzájemnost, ne to co mají jen společně.

Možná by se nezlobila, kdyby se o tom někdy dozvěděla, možná by jí to lichotilo, že i přes to, že to zkusil, právě ona je nejlepší, no co.

Ale stejně trochu při té představě zkřivila ústa a otřepala se.

Musela se při této myšlence trochu nakřivo usmát, ale rychle se vzpamatovala, "vždyť jsem mezi lidmi".

Konečně její stanice, taková ta okrajová sídlištní čtvrť, "jo, sem obyčejná holka ze sídliště a studuju politologii a co má být?

Takových jako jsem já je po celém světě a republice, nechci být ani namyšlená na to, že jsem se dostala na prestižní školu, ani nikoho odsuzovat, nebo se mstít za to, že jsem ze sídliště, jen bych si ráda jednou ponechala svou skromnost a důstojnost, naštěstí Ahmed je stejný jako já a tak si rozumíme".

Rychle udělala vše co bylo doma nezbytné, převlékla se, vzala si ty slušivé přilnavé šaty, má ho přece ráda a chce v něm vzbudit vzrušivé napětí, před tím, než spolu po procházce stráví noc.

A spěchala zase na metro. 

Vzala to s předstihem, kdyby byla zácpa, musí přeci ještě přestupovat na autobus, tak chce být na letišti včas.

Na letišti byla o chvíli dříve, tak se trochu porozhlédla a dívala se na to, co jí nejvíce zajímalo.

Jednak jí zaujali lidé bez domova volně se poflakující po letišti, jedni se jen prospat, nebo něco vyžebrat a jiní něco vyzískat na důvěřivých turistech.

"Je to taková zvláštní hra", pomyslela si sedíc v zákrytu letištní haly na lavičce, jako zúčastněný pozorovatel, němý svědek něčeho, který sice tuto scenérii neovlivní, ale v čem se jí zdá nezbytná její asistence s výpovědní hodnotou: "jedni se separují do svých nóbl luxusních cestovních tříd, obklopují se blahobytem, vším tím leskem a tituly a s vyčítavým pocitem ochránců všech a všeho živého se děsí toho, když se jejich dítě napije vody z vodovodu..

No a potom chodí do svých dobrodinských klubů a zájmových spolků, kde bojují za intelektuální ideály.." Zakřenila se..

"Ty ideály mající snad spasit vše a všechny, nepomáhající ale nikomu a ničemu, protože jsou to jen prázdné fráze bez náplně..

S jistotou sobě vlastní se tváří na všechno, že je skvělé, že bude bezchybné, a jiní se přiživují na zbytku těchto drobků."

Svým způsobem jsou obě skupiny tak spokojené, když jim zrovna ten jejich tip vyjde a přitom sobě tak vzdáleny...

Jedna vlastně nějakým vlastním způsobem negativně podporuje tu druhou.

Pak jsou ještě další lidé, ti co jsou mezi tím, ti co chodí do práce, nebo po brigádách, aby se uživili. Potkávají je v životě série, nebo periodické kombinace negativních událostí, které se naskýtají a které jsou té skupině z těch z luxusních cestovních tříd absolutně neznámé a nahony vzdálené. Paradoxem pro mě, jako politoložku je, že tyto situace stojí v cestě těchto lidí se zajímat o veřejné dění intenzivněji, zapojovat se, dostávat informace a informace vracet, jakoby se zdálo, že tyto situace stojí mezi nimi a vysoce postavenými lidmi."

"Zdravím"...

Vytrhl jí z přemýšlení, "to není asi ještě Ahmed", pomyslela si, otočila se "dobrý den, co Vy tady"?

Byl to pan profesor filosofie, "letím do Španělska na třídenní seminář" odvětil "a co Vy"?

"Čekám na svého přítele, přiletí asi za 20 minut, ale chtěla jsem tu být včas, to víte Praha a zácpy"....

"Chápu, tak si to užijte, už bych měl jít do bezcelní zóny".

"Nashle..." Vlastně byla ráda, že jí vyrušil, nikdy tuto myšlenku úplně nedokončila, je to snad osud? Vždy jí něco vyrušilo.... 

Kapitola třetí: 

Existuje Octobriana?

Klárk se odebral za modrým kostýmem plným nablýskaných pozlacených knoflíků s neskrývaným údivem a uvnitř se zaobíral otázkou, co po něm vlastně kapitán může chtít. Klárk věděl, že kapitán si mohl přečíst, že je Klárk budoucí soudce, neboť osobní spis se vede na každého pasažéra a vedení lodi zpracovává na každého pasažéra pro vládu osobní profil.

Ale zároveň se divil, proč by byl zrovna diskrit "Pracovnaja Poljana" nějakým způsobem pro kapitána dostatečně motivující, že by zrovna Klárka zval k sobě.

Míjeli část lodi pro důstojníky, vše zde bylo jiné, i světlo svítilo jinak. Všude byl položen koberec a ve vzduchu byla cítit vůně, ideální klima, Klárk by se vsadil, že zde bude vše odhlučněno a chráněno proti nárazům. Lodní důstojník s ním předstoupil před kapitánovu kajutu, zaklepal na dveře a pokynul Klárkovi, aby vstoupil.

Klárk stál v kajutě s hezkým nábytkem ve starožitném stylu, velkým jídelním stolem a dokonce světe div se krbem, ve kterém plápolal oheň. Kapitán byl zrovna otočen zády, stále ještě atletická postava v modré uniformě se stříbrnými vlasy spadajícími těsně pod ramena listovala v nějakých interaktivních papírech.

"Posaďte se", zavelel, aniž by se otočil.

Klárk se posadil ke stolu, na kterém bylo ovoce, porcelánová konvice s čajem a sušenky. "Nalejte si čaj a dejte si sušenku".

Zjemnil vzápětí hlas... Klárk to udělal a až teprve za chvíli se kapitán otočil a šel vstříc ke Klárkovi.

Měl šedivé vousy a modré oči, které procházely hluboko skrze vše co bylo kolem. Když přemýšlel, bloudil očima po místnosti, jakoby četl z věcí co jsou kolem a do hloubky je prozkoumával, jakoby měly vydat nějaké svědectví, nebo odpovědět na otázky.

Otočil hlavu opět k Klárkovi "takže, milý pane soudče", začal,"Vy chodíte do kajut třetí třídy, první důstojník chtěl tuto skutečnost oznámit již úřadům a Vás zabezpečit, ale já si prostudoval Vaše spisy a rozhodl jsem jinak."

"Nevěděl jsem, že je to zakázané", odvětil Klárk.

"To sice není, ale také byla zde tíživá obava Vašich jaksi chlebodárců, abych tak řekl, že z ditsriktu, kam Vás meziplanetární rada vyslala se může šířit zkázonosná protivládní politika a náš důstojník se obával vzpoury".

"Z Pracovnej Poljany"? Podivil se Klárk.

"Ano, poslední meziplanetární zasedání jí po výsledku posledních voleb přidělilo totiž opozici." "Tedy, voleb, spíše posledního boje, protože výsledek voleb je irelevantní, vše je dnes otázka rozložení sil a zbraní"...

"Ale, ale, ale já nejsem voličem opoziční strany".

On totiž nikdo, kdo se narodí jako volič rodičů vládní strany se ani nemůže stát voličem opoziční strany, všem jsou hlasovací čipy vládní strany a jejích politiků udíleny a k jiným se nikdo ani nedostane.

"To nemusíte, i když možná, že se jím stanete, to není důležité.

Lidí je ve vesmíru 130 miliard a opozice má sotva 13%, z čehož vyplívá, že pravděpodobnost, že by některé území patřilo pod její správu je tak malá, že si většina lidí zvykla žít v souladu s vládou"...

Kapitán opět začal těkat po místnosti, sjížděl pohledem z každého předmětu na další, až se zastavil nad krbem a ostře se zadíval do jeho plamenů a pokýval hlavou.

Otočil se na Klárka. "Já sám jsem voličem opoziční strany, je Vám to možná divné a možná jste za celý život nikoho z opozice neviděl", sáhl do náprsní kapsy a vytáhl voličskou knihu.

"Ukažte mi Vaší, porovnáme je."

Voličská kniha nahrazuje všechny doklady, člověk bez ní nesmí udělat krok, Klárk sáhl taktéž do náprsní kapsy a vytáhl svou voličskou knížku.. Kapitán je dal k sobě a otevřel na straně, kde je uvedeno kdo je čím voličem... Klárk tam měl zcela jasně uvedeno: "volič strany: Konzervativní Strana Vesmírného Kapitálu", na stejné straně u kapitána stálo: "volič strany: Lidová Strana Demokratického Octombria".

Klárk nikdy nic takového neviděl, ani o tom neslyšel, byl nesmírně překvapen, absolutní většina lidu pod vládou vládní strany se ani nesetká za celý život s někým takovým, dokonce mnozí ani nevědí, že nějaká opozice vlastně existuje.

"Jak to, že Vás přidělili pracovat jako kapitána v části ovládané vládou?"

"Je to proto, pane soudče, že u Alfa Angeles je Pracovna Poljana, která jak jste se právě dozvěděl byla přidělena opozici. Nás členů opozice je v celé galaxii málo, proto naše území nejsou tak ucelená, jako území ovládaná vládou, musíme tedy také někdy pracovat mezi vládními.

Ostatně, pane soudče, my většinou máme úmluvu, že o tom nebudeme před vládními ani mluvit..."

A pokračoval: "slyšel jste někdo o existenci Octobriany?"..

Klárk zkoprněl "Octobriany?"... Jakmile to slovo vyslovil, celý se rozechvěl, vždyť její jméno se nikde, kde dosud byl nesmělo nikdy ani vyslovit...

Už na studiích byly její obrazy po celé galaxii, všude byla hledána, všude byly za její jakoukoliv podporu nejpřísnější postihy, Octobriana -jen nařčení z její podpory, nebo poslouchání jejího hlasu po jakékoliv dostupné technologii znamenalo represe a mizení celých rodin...

V kapitánově kajutě se otevřely dveře a do nich vstoupila bohyně erotických představ, vysoká, s úzkými vyprofilovanými nohami, pupíkem zajíždějícím v na prkně vyžehleném břichu a jen s tenkým textilním pásem svázanými a nehanebně uvězněnými velkými prsy jako dva melouny s tyčícími se skrze látku bradavkami, dlouhovlasá blondýna s páskou na čele...

"Věříte v její existenci?"

Zeptal se kapitán.

Kapitola čtvrtá

U Velkého Otce

Ve druhé paralelní budoucnosti se odehrává příběh Velkého Otce, člověka, který po třetí světové válce začal být znám svou teorií o příčině nezdaru lidí.

Tvrdil, že dva kosterní pozůstatky přechodového článku opice a člověka -jeden starší a druhý o hodně mladší, jsou jasným důkazem o tom, že v evoluci je jedna vývojová etapa ta -evoluční a druhá vývojová úchylka, jakási chyba a že globální problémy lidstva a sociální patologie byly jejím důsledkem.

Rozdělil tak lidi na potomky prvního evolučního přechodu, toho zdravého, to je ten starší kosterní pozůstatek a druhého anti-evolučního přechodu, tedy něčeho, co za vývoj neoznačil.

Ty druhé označil predáty a ve své re-evoluci (Velká Vlastenecká Válka Proti Predátům), kterou pak vedl je vytlačili až na samý okraj galaxie, kam jim posléze přemístili i některé živočišné druhy, které pokládali za předky predátů.

V prostranné místnosti s velkým a těžkým dubovým stolem stojí vzpřímená postava. Sluneční paprsek dopadá na její vousy, které má až po pás. Stojí v celá v bílém rouchu zapnutém velkou ozdobnou přezkou na které je ve zlatě vyobrazen znak srdce a v něm dav šťastných lidí se svými dětmi hledících do budoucna.

Muž stojí před velikou knihovnou plnou tak obřích knih, že je musí snaha jednoho člověka s velkou námahou přenést na těžký stůl, aby v nich mohl vůbec listovat. Právě snažně vyndavá jednu z knih a pokládá jí těžce na stůl a obrací první část vazby a první stranu a jeho oči spočívají na začátku prvních písmen.

Jeho oči jsou zelené, čistým způsobem pronikavé a při pohledu na první řádky v této knize mu z oka ukápne slza.

Nese se jako překrásná perla přes vousy, kutálí se po nich až spadá pod stůl a jakoby ve věčně tiché pracovně "Velkého Otce" bylo slyšet její dopadnutí, jako by se skutečně perla dotkla mramorové podlahy a cinkla....

Hluboko ve svých zorničkách se mu odehrává po paměti příběh celého vývoje evoluce až do dnešního dne, tak jak se jej učil chápat a tak jak to učil celé lidstvo od té doby, co se stal nejvyšším státníkem všech lidí.

Promítá se mu buňka vzniklá v prvohorách a první vir, který jí chtěl napadnout, a pak také rozdělení dvou buněk na bio a živočišné buňky a jejich smyslná a smysluplná a logicky pochopitelná vazba, vzájemnost, symbióza a výměna, která má směr a budoucnost!

Ona symbióza, která je podle jeho teorie smyslem počátku života od jednoduchých jednobuněčných organizmů a vývojově pokračuje skrze mnohobuněčné organizmy přes všechny druhy tvorů a zvířat.

To je podle učení "Velkého Otce" budoucí zárodek lidské podstaty -"lidí zrozených pro vývojový řád", pro chápání smyslu evoluce, pro kněžství evolučního řádu a jeho neustálý a následný věčný rozvoj a vývoj a vývin a tím se právě tolik odlišují od predátů a jejich druhů!!

Predátů, které popsal jako druhy nevhodné k životu, jako druhy, které jsou jakousi úchylkou, dle jeho učení....

Představuje si dále symbiózu mravenců a mšic, symbiózu delfínů a tuňáků, symbiózu vyder, které staví hráze a ochraňují ryby, aby si rozumě z nich mohli brát svou daň, symbiózu psovitých šelem a býložravců v jejich prostředí.

Některé druhy, které se nikdy nestaraly o to, bude li rod jiných druhů zachován, jen braly co jim pod ústa přišlo, ty označil ve svém velkém celosvětovém díle jako predáty, infiltrujícího se do skupin druhů za účelem za jakým se vývoj predátů ubíral po celou evoluci a ubírá se dle jeho teorie dál.

Nechtěl ale nyní myslet na predáty, to označil ve svém díle jako za vývojovou úchylku a nemoc v přírodním vývoji, chtěl ještě vzpomenout na nejvyšší článek vývojové etapy smysluplnosti evoluce -na člověka.

Představoval si s úsměvem jak se z pojídače semen vypracoval na zkušeného ochránce zvěře před predáty, to totiž byla jeho teorie, že se člověk nestal jen lovcem, ale v rámci vyššího přírodního smyslu byl ve skutečnosti součástí rozvoje života, evoluce a v jejím zájmu se jako lovec choval ohleduplně, představoval si tedy, jak si rozumě bral od jejich stád a hejn to co nutně potřebuje za službu k nim, aby doplnil své výživové nutnosti a přitom se u něho stáda cítila vždy od počátku v bezpečí a on je ochraňoval a ošetřoval a pomáhal jim se i reprodukovat v jeho blízkosti.

Dokud nepřišla re-evoluce Velkého Otce a s ní úplné veganství..

Až nyní se jeho tvář z rozjasněné tváře proměnila ve vážný a zamračený výraz...

Oči mu doslova ztmavly a zornice v jakoby nekonečné hloubce skrývaly vesmírnou bouři, nebo černou díru.

Viděl ve své představivosti první vir, dle jeho výkladu a učení to byl ten omyl přírody, ta úchylka od směrové linie vývojové etapy!

Zamračil se a vzpomněl si kolik mu dalo námahy, nežli přesvědčil v začátcích jeho politické kampaně lidi, že existuje vývojová evoluční úchylka, která má své přírodní netvory parodující podoby tvorů!

To byl kdysi i počátek jeho politické kampaně, aby vysvětlil, proč se někteří lidé chovali kdysi zle!

Promítal si nyní hluboko v očích, kterak vir napadl první buňku, kterak jí nakazil, kterak jí ničil a zvykl si na svou jednoduchou a línou možnost se napást a prováděl jí v miliardových měřítkách po celé mateřské planetě!

Hned se ještě přísněji zamračil jako staří Řečtí myslitelé a filosofové, prohrábl si čisté a krásné bílé vousy a pokýval hlavou.

Představil si dále, kterak buňka rozdělivší se na bio a živočišnou dala se do společné spolupráce na rozvoji vlastní energie pro rozmnožování a tím nastal okamžik vyvrcholení jejího nejvyššího smyslu a dostala se na absolutní úroveň!

To byl vývoj, posun vývinu, vir byla ale dle učení Velkého Otce úchylka od vývoje, proto se jal pokračovat ve své tendenci, totiž vlastně když se buňka dala dohromady s druhou, třetí, čtvrtou pátou a vytvořila mnohobuněčný organismus, tak ten rozdělil v něm úlohy pro každou z nich....

Ale nebyl to pud sebezáchovy, který je k tomu přiměl, to je podstata Otcova velkého učení, žádný pud sebezáchovy není podmínka pro vývoj života, naopak, pudy sebezáchovy jsou jen podmíněná reakce, bez které by vývoj pokračoval přirozeně dál. Usmál se při tom, už to nebyla jediná buňka co je rozhodující, ale řídí se společným programem a vykonává svěřenou činnost, tak jako správně chápaná a vedená lidská společnost.

Povzdechl a pokýval hlavou, ale hned se opět zamračil, jeho oči spočinuli na několik řádků níže, kdy se ve velké knize popisuje, jak se dějiný zvrat evoluční úchylky od přirozenosti, ten virový epidemus pokusil parodovat podobu buňky, aby se dostal opět na její opanování, požírání.

To je základ učení Velkého Otce, který přejalo celé lidstvo, v něm se tvrdí, že začala tak evoluce druhé predátské buňky, která se z viru buňkou stala, buňkou dravou, ničemnou, buňkou predátů.

Pokýval velmi zamračeně hlavou a v očích se mu zjevovaly mnohobuněčné organismy predátského typu napadající mnohobuněčné symbiózní buňky žijící ze symbiozy mezi živočišnými a bio mnohobuněčnými organismy.

V té chvíli mu úplně zčernaly panenky, jakoby byly neskutečně hlubokou propastí a na dně té propasti se odehrávala stínová hra celého tohoto příběhu, jak je za celou vývojovou historii tvorů doháněly predáti.

Viděl jak vždy na sebe berou novou a novou podobu netvoři, kteří nevidí nic ve vývoji, ale v dravém lovu a to celkem bezohledném a krutém a ne takovém, jaký je v rámci symbiotického masožravectví, kdy skupina vyšších tvorů si bere z nižších jen tolik, kolik nutně potřebuje!

Řád dinosaurů je podle Otcovi teorie celá epocha vlády predátů mezi simbiotickými, netrvala však naštěstí věčně a příroda nakonec shodila tyto predátské druhy.

Před očima si promítal hrozné žraloky, krokodýly, škůdce, červotoče, mandelinky, nemoci a virové epidemie, šelmy, predátory všeho druhu a dokonce i ve flóře si vzpomněl na masožravou rostlinu.

Uměl v nich rozeznat predáty a symbiotiky.

Opět mu stekla slza, avšak již to nebyla perla, spíše se podobala neživé zahnědlé vodě a když spadla na mramorovou podlahu Otcovy pracovny, tak se rozplizla v hrozném a nepochopitelném zvuku.

Tu se ve svém duchu soustředil s mírným, ale vážným úsměvem na prvního člověka, vrchol to vývoje celé přírody.

Učil, jak se k němu všechna stáda zvířat nepredátů uchýlila jako k ochránci, jak zaséval zrno, jak hnětl chléb, jak ošetřoval krávy, ovce, kozy, jak si z nich bral moudře jen tolik, aby stádo neutrpělo ztrátou a přitom bylo si jisté bezpečím, a ochranou před predáty, také díky psům..

I pokud člověk lovil, byl moudrý lovec, neničil, nezabíjel více, nežli je třeba, nelovil pro zábavu.

Znovu se zamračil, jeho zamračení dostalo tu nejvážnější podobu vytepané bytosti ze skály!

Ocitoval šeptem další řádky knihy a viděl před sebou, jak predáti bloudí po krajích a skučí hladem a nenávistí, jak se nemohou již tak úspěšně dostat k zvířatům, které chrání první opo-člověk, který si hlídá svá teritoria.

Učil ve svém díle, že jejich jediná impulsivní varianta se stala "dostat na sebe lidskou podobu a ovládnout lidské společenství"!

Otočil stránku knihy a jeho oči spočinuly na dvou vykopávkách kosterních pozůstatků spojovacích článků mezi lidoopy a lidmi.

Je mu to dávno jasné a už když začínal se svou politickou kampaní neměl o čem přemýšlet, jen to vyprávěl!

Ta o hodně starší kostra je od lidí z evoluční linie vývojového druhu zdravého a správného přírodního vývoje a ta mladší je od predátů, té úchylky od správného vývoje, od pravé evoluce, od té úchylky, která se nikam nevyvíjí za účelem nastolení nové podoby a poznání, ale co se snaží jen dohnat linii pracovité evoluční skupiny vývojového zdravého existencialismu, aby se mohla vždy na zdravém vývoji jen přiživit a parazitovat!

Když však první opo-člověk se stal ochráncem mnohých živočišných nižších druhů, neměli predáti pak koho lovit, nebo měli jen malé úspěchy, neboť člověk je buď zahnal, nebo ulovil je a tak se asimilovali predáti do lidské společnosti, aby jí ovládli a podrobily!

To je ten druhý kosterní pozůstatek spojovacího článku člověka a lidoopa o mnoho tisíc let mladší!

Vzali na sebe totiž predáti nakonec lidskou podobu, aby lidskou společnost ovládli a mohli dále parazitovat, protože ve všech jiných podobách byli proti člověku málo účinní!

Pročpak bychom znali lidi, kteří se lovem jen bavili, až například vyhubili málem úplně bizony, nebo jiné živočišné druhy, které pro zábavu zcela vyhubili, pročpak bychom znali člověka, který stvořil peníze, aby si podrobil a ponížil zbytek společnosti a parazitoval na vynucovaných pocitech blaha z cizího neštěstí, chudoby, nadřazenosti? Člověk, který stvořil atomové zbraně, člověk, který válčil, dobýval pro moc a nadvládu nad ostatními, člověk, který mučil a zabíjel, člověk, který znásilňoval a který má za sebou tři světové války?

To není člověk, který následoval celou škálu moudrosti vývoje, to není člověk, který se zařadil na vrchol evolučního žebříčku jako to nejlepší, to nejdokonalejší, symbol vrcholu vývoje, snahy života se posunout, jako sám tvor, který se již vědomě má posouvat.

Tento člověk nemá s člověkem nic společného, přesně to musel odhalit, dokázat, vědecky argumentovat.

Zase mu spadla další šedivá slza která snad už ani zvuk nepotřebovala.

Avšak pozvedl hlavu nad nejvyšší část knihovny, kde je kulatý okrasný vyřezávaný okraj z motivy symbiotického způsobu života lidí a zvířat na celých planetách, které žijí v celé galaxii již dávno po vyhrané "Velké evoluční válce proti predátům", kterou vedl a dokázal lidem, že predáti jsou skrytí v lidské podobě a přesvědčil davy lidí, aby se proti nim zvedli a začali bojovat, až se jim podařilo je úplně vytlačit až na samý okraj celé galaxie..

Vzpomenul si jak agitoval, jak přemlouval, jak chodil a jak vysvětlil všem, že jeho narození a pochopení smyslu přírody, je jakási tendenční, nepopsatelná vůle nemluvící, ale inteligentní přírody napravit rovnováhu a vyléčit úchylku ve vývojové etapě!

Že se narodil proto, aby byl "Velký Učitel", jak ho později sami lidé nazvali (a ještě později "Velký Otec") a že to příroda tak vyprofilovala, aby měl výjimečný smysl pro pochopení souvislostí a dar od ní ho vysvětlovat dobromyslnému lidu!

Tenkrát byl svět v hrozném stavu, byly tři světové války a jedna horší nežli druhá a před tím krutovláda oligarchů a po válkách hladomor v tři čtvrtině světa a krutovláda několika lidských predátů nad všemi národy, která byla téměř neskutečná.

Naštěstí potřebovali část světa, kde se vyvíjí a kde se vyrábí, aby mohli i oni sami být v přepychu a aby si užívali svého aktuálního postavení.

Potřebovali tak nutně vědce, aby měli sami pohodlí a také aby jim kradli nápady a aby se předváděli před lidem tím, jak se umí vyjadřovat na úrovni a odborně, aby v obyčejných poctivých lidech vyvolali pocit nejistoty, že "obyčejní lidé" nejsou intelektuálně schopni myslet a že pouze oni to umí a tak jsou předurčeni k vládnutí a tak tyto vědce museli jistým způsobem obelhávat, vytvářet chtě nechtě smetánky, které měli před nimi nižší postavení, jakýsi ďábelský systém výhod o kterém musí uvěřit, že je pravdivý...

Ale vědci na to po čase přišli a vytvořili postranní myšlení o smyslu společnosti, které se postupně s Otcovým učením stalo hlavní jejich politickou propagandou.

Divili se nad celkovým stavem společnosti a nedokázali ho pochopit a nemohli souhlasit, že je vše v pořádku a tak vytvářeli vlastní filosofické a etické a moralistické myšlenky, což se stalo základem, který Velký Otec doplnil o vysvětlení, že člověk sám osobě není zlý, ale že je jeho svět ovládnut nelidmi!

Několik slz během těchto myšlenek padalo pod stůl v pravidelném, avšak hrozivém tempu...

I on sám byl původně vědec a pak šel mezi lidi, jako starý Sokrates ve starém Řecku a vyprávěl..

Bylo to mezi lidmi ve státech, které byli nejvyššími predáty určeny k výrobě a občané tam měli o něco lepší podmínky, nežli v zemích, kde stačilo pouze těžit suroviny a lidé tam de-facto umírali hlady.

Poslouchali a věřili mu.

To byla půda pro něj i jeho re-evoluci.

Nakonec mu úplně uvěřili a uvěřili, že vývoj lidstva je láska a čistota lidských vztahů založená na vzájemné toleranci a solidaritě všech jejích členů a dobrovolném spolupracování v celkovém jejím rámci a veganském symbionistickém způsobu života a tak se začali rychle organizovat a učinily kolem něj kruh a nedovolili, aby mu někdo ublížil, raději sami za něj často museli položit život.

Začala vznikat pevná a koordinovaná organizace, které se již predáti v lidské podobě stále více báli!

To byla minulost, ale nyní při sklonku života si jí v upřímnosti a čistotě očí připomíná, vždyť ví, že za chvíli přijdou před balkon lidé a budou chtít vidět "Velkého Otce" a slyšet z jeho úst kněžské zasvěcení nejvyššího evolučního řádu!

Na světě již dávno není bída a lidští predáti byli vytlačeni na okraj galaxie, některým byla navrhnuta kontrolovaná převýchova, ale většinou bez úspěchu, raději žijí ve svých ghettech na svých planetách, kam je vytlačili, kde jeden zraňuje a ponižuje druhého, než aby se dali převychovat!

A již slyší jemné kroky nohou tisíců lidí před svým balkonem, na žulové podlaze amfiteátru. 

Kapitola pátá

Setkání

Ahmed přiletěl včas, objevil se před ní takový jaký je -urostlý, se silným pohledem. Jeho tmavé vlasy mu vždy padaly do úzkých kulatých brejliček, ano takových těch intelektuálních drátků, co se jim říká lenonovky.

Potkali se, políbili a Silvie se moc těšila, že půjdou k němu domů..

Ahmed má v Praze pronajatý byt, bývají oba u něj, platí ho spolu, u Silvie rodičů by neměli soukromí.

Když si dal věci z letiště domů, osprchoval se a šli se Silvií ven.

Procházeli se ještě stále celkem teplou pražskou nocí po náplavce, držíce se za ruce, tiše se šourali nočními uličkami.

Povídali si o tom, co tam viděl, jak se to změnilo, koho navštívil.

I Silvie byla v Palestině, dokonce zná přímo místo, kde se Ahmed narodil, také byla s ním v Izraeli, kde bydlí jeho další příbuzní.

To je zvláštní místo, je to město Betlém.

Jednou tam navštívila podivnou komunitu zvláštních židů, takových, kterých je na světě jen několik stovek.

Zajímala se o ně jako politoložka, je to totiž zcela zvláštní a výjimečné etnikum, kterému hrozí, že úplně zanikne.

Nemají rabíny, jako ostatní rabínští židé, takzvaní rabanité, tito rabanité jsou ti klasičtí nejznámější židé, které můžeme vidět všude.

Tato malá skupinka se vlastně odlišují úplně vším, dokonce nosí turbany a říkají si Samaritáni a jejich hebrejština se odlišuje od té, kterou můžeme vidět utoho známého rabínského judaismu tím, že je to údajně, dle samotných Samaritánů ta původní. Nikdo to zatím nemůže potvrdit, ani vyvrátit, jen jisté je, že je to starší forma.

Jejich duchovní se jmenují Kohéni a je to vlastně příjmení, které už samo o sobě zaručuje dědičnost kněžství, a ten největší Kohén se jmenuje Kohén Gadol.

V každém druhu judaismu toto příjmení je údajně zárukou přímého potomstva bájného bratra Mojžíše, kněze Aharona.

Právě u toho byla na návštěvě, zvláštní člověk, ovšem ještě zvláštnější bylo to o čem mluvil.

Na první pohled se jí zdálo, že tato komunikace bude jednoduchá, asi jako, když přijdete k nějakému domorodému kmeni, mají o Vás zájem, ale silně zachovávají tradici, ctí předky a je pro ně důležité více duchovno, než materiálno.

Stařec sedící v tureckém sedu na polštáři, na hlavě turban, na sobě jednodílný šat, dívající se prozíravýma všudypřítomnýma očima ji ozařoval svou hloubkou a smysluplností.

Vlastně v tu chvíli zapomněla zda vůbec mu chce pokládat ty samé otázky, které mu pokládají všichni kdo za ním chodí, vlastně už při tom pohledu úplně zapomněla na to co jí jako budoucí vědkyni humanitních věd o málo známém a skoro vyhynulém etniku vůbec zajímá.

Na to, co se o něm dozvěděla jí překvapila plynulá angličtina, byla ráda, Hebrejsky, nebo Arabsky umí málo.

"Vím proč jsi přišla, posaď se", vyzval jí.

Zalekla se, přestože si říkala v duchu, že přeci není možné, aby ten stařec věděl proč přišla, byla tedy zvědavá čím jí překvapí, přesto věděla, že u různých duchovních je to na uvítanou dobrá taktika, která se spíše skládá z odhadu, než skutečně z toho, že by měl vědět co si sama myslí.

"Tvůj svět není takový, jaký si ho představuješ, že je." Začal..

"Tvá planeta neexistuje, nebo existuje jen v jedné malé rovině, v jednom chápání.." "Kosterní pozůstatky lidoopů, to vše je jen iluze, žijete jen v paralelní skutečnosti, do které jste se přemístili sami a vlastní vinou.."

"A kterých je mimo této kolem ní ještě velmi mnoho."

Byla přítomna, nebo četla mnoho ekumenických disputací různých církví a náboženství, které vysvětlují, nebo se přizpůsobují, posledním závěrům vědy, ale takto přímočaře k ní nikdo nepromluvil, naštěstí však ještě stále mezi tím začít o čemkoliv pochybovat a skutečností měla velkou zeď, která se skládala z vědomí, že neví jak, zkrátka neví jakým způsobem by se to mohlo stát...

Oddechla si "to mi naštěstí snad nemůže vysvětlit".

"Vím", pokračoval, "myslíš si, že Tě naštěstí chrání zeď vědomí, že ti to nevysvětlím a že ti nemohu říci, jak se to mohlo stát."

Neskrývala překvapený výraz.

"Posaď se, uvaříme si kávu a budeme si povídat."

"Začíná to zajímavě", pomyslela si, ale přívětivý výraz návštěvnice primitivního kmene, který říkal "ale to víte že jste tááák inteligentní a já Vás mám s čím srovnávat, děti moje", přičemž děti je zde více nežli výmluvné, protože se všichni tihle objevitelé domorodých kmenů žijících v minulosti tváří i na dospělé, jako na děti, -tak tento výraz zmizel a byl nahrazen očekáváním, a dobrodružným napětím, který Silvie neumí předstírat, vlastně jí napadlo, že je ráda a zastyděla se, že to chtěla takto zkoušet. -posadila se.

"Dobrá, odhadne na co myslím, je inteligentní, ostatně nebylo to tak těžké."

Vlastně ji napadlo, že i toto, by jí mohl odhalit, ale "nejsme přeci v americkém filmu", pomyslela si, byla by raději, kdyby tím nesnižoval svou důstojnost.

Byl otočen, naléval kávu u pece s desítkami krásných různobarevných kamínků zasazených kolem pece jako ozdoba a už se vracel držíc v ruce stříbrný tác s džezvou a dvěma krásnými hrnečky s hebrejskými nápisy.

Zastavil se, díval se na ní dolů, neboť se zde sedělo na zemi, na kobercích a polštářcích.

Nahrnul své obočí a trochu se pousmál a řekl "konečně si zahodila ten výraz, jako když se na mě tváříš, že jsem tak inteligentní a přitom se na mě díváš jako na dítě, kterému chceš namluvit, že je skutečně dospělé, aby mělo radost.. Ale notak Silvie, nejsme přeci v americkém filmu."

Podíval se jí hlouběji do očí "živé je obojí, my stvořili něco a něco stvořilo nás".

Kapitola šestá

Kdo jsi Klárku?

Octobriana stála v kabině kapitána a otočila se na Klárka "Celý tento systém zjevně nechápeš". Usmála se soucitně..

Klárk byl z tak krásné ženy v rozpacích.

"Proto Tě také vybrali pro opozici, vládní strana nemá zájem o přemýšlivé soudce, lépe se jim pracuje s plně oddanými a jak vidí zamyšlenou tvář, pošlou jí k našim. Vím na co myslíš, že bychom tak museli velmi posilovat, ale tomu by jsi nevěřil, ono totiž lépe a efektivněji se dělá milion nepřemýšlivých soudců, kde zbude jeden přemýšlivý, to opozici podle vládních předpokladů stačí a vláda nemá o to minimum přemýšlivých zájem, anebo je zlikviduje sama".

"Uf", vydechl Klárk, nečekal takový popis celé funkce vesmírné vlády, nebo ani ne popis, vlastně objektivní kritiku o jaké se ani v celé nejhlubší a nejtajnější hloubce své duše neodvažoval přemýšlet a o to méně od ztělesněné erotiky a pokud ano, tak jen velmi tajně a to téměř i sám před sebou, neskrýval tak ve své tváři opravdový údiv.

"Takže oni se mě vlastně zbavili."

"Na druhou stranu, to neber jen tak, pomysli na to, že máš předpoklady, my v opozici máme ještě možnosti, jaké už vládní strana zakázala, nezatracujeme myšlenku v inteligenci pohybu ve vesmíru, samotné inteligenci všeho co se děje za naší fantazií, představivostí a matematickými počty.

Naznačuji Ti tím, že pokud se Tě někdo zbavil, pro jiné jsi vybrán, nebo možná i vyvolen."

Kapitán poslouchal co Octobriana sděluje překvapenému Klárkovi, usmál se vstřícným vřelým gestem a vytáhl ze zásuvky svého stolu dlouhou dřevěnou dýmku s elektrodýmem, přitom všem ani na okamžik nespustil z Klárka své oči a pomalým labužnickým pohybem znalce si jí zvedl k nosu. Ovoněl nejprve násadu z červeného dřeva a pak přivoněl k náplni. Usmál se a strčil si jí do úst a dvakrát zabafal a znalecky pokýval hlavou.

"Smysl lidstva spočívá v existenci", promluvil, "nemusíte se bát.. Nic nečiníme samoúčelně, nic se ani samoúčelně ve vesmíru neděje.

Neděje se zbytečně nic z věcí, které děláváme se zřetelem na hlavní cíl, jiné z nutnosti, některé vzhledem k okolnostem, jiné z ohledu k lidem a zase jiné ze životní zásady.

I když Vás dosud řídila vláda a neměl jste nikdy svobodnou vůli, nedělal jste v důsledku žádnou z těchto věcí z její vůle, ale vše je Vaše osobní rezistence."

Přísně se mu podíval do očí, aby neuhýbal, aby bylo jasné, že s ním popravdě mluví, že vše ví.

"Vláda se k Vám chovala, jako kdysi Římský císař Vespasian k Helvetitovi.

Vzkázal mu, ať nechodí do senátu, ten mu řekl "je ve Tvé moci nedovolit mi, abych byl senátorem, ale pokud jím jsem, je mojí povinností tam chodit."

Císař mu na to řekl "přijď tedy, ale mlč", Helvetitus mu odpověděl "neptej se mě na můj názor a já budu mlčet", potom mu odvětil, že ho klidně může usmrtit, ale jeho názor neumlčí.

Tak stejně Vy, jste soudce a může Vás a Váš názor někdo umlčet, zastaví Vás snad smrt?

Nemáte co ztratit, tak hlavu vzhůru, bude se Vám u nás líbit."

Octobrinana se na Klárka zvídavě podívá: "odevzdej kapitánovi svoje doklady, víš že v mezihvězdném prostoru přebírá nejvyšší zákon kapitán lodi, dle aktuální směrnice jsi nyní ve službách opozice.

Volební průkaz ti ale svévolně sám měnit nemůže, ty sám, dle zákonů v opozicí ovládaných částech se máš právo rozhodnout koho budeš volit."

Z Octobrianinyho tykání měl Klárk pocit, jakoby ho dobře znala, mluvila na něj ani ne tak s neskrývaným přehlížením oficiálních etických norem, nebo opovrženě a s nadhledem, ale vždy se mu přitom dívala do očí, velice hluboce, velice přátelsky, jakoby se dávno znali, jakoby už někde, někdy....

Mrazilo ho z toho, ale zároveň nechtěl, aby s tím kdykoliv přestávala..

Znal ji, ale nedokázal si to vysvětlit...

Klárk se na ní přesto zděšeně podíval, byl to takový ten výraz, jako když dáte otroku svobodu, jenže on už se bojí, že bez otrokáře neumí přežít a chce se dobrovolně vrátit zpět...

"Já si mohu vybrat?" zeptal se ještě zděšeněji, než prozrazoval jeho pohled...

Kapitán se do toho vložil: "ne, to není správně řečeno, Vy si musíte vybrat, nicméně počkáme, Vy se rozhodnete až potom, nejprve Vás pošlu udělat nyní jednu důležitou věc... Myslím, že na vše pak rychle změníte názor."

Kapitán zúžil očka jako liška a zakřenil se.

"Jakou" zeptal se Klárk, stále ještě s obavami v očích, které nemohly nic zastavit.

"Slyšel jste, že opozice se chová k dělníkům lépe?"

"Ano, ale za tyto fámy jsou tresty", díval se přiražený k židli na kapitána stojícího nad sebou, jako na nějakou zbožštěnou bytost, jakoby to neodcitoval z paměti zákonů, ale jako by se se zbožnou úctou modlil ke svému chlebodárci a očima těkal do jeho modrého moře kolem černých a přemýšlivě výrazných panenek, zda to řekl správně a zda bude vyšší šarže tak jako tak představující autoritu spokojena s odpovědí.

"Znáte paluby třetí třídy na této lodi, nicméně od počátku našeho vyplutí nebylo jasné, komu "Pracovna Poljana" vlastně připadne.

Při posledním kontaktu s vesmírnými orgány už bylo jasné, že opozici, proto sem přidělili mě a část našeho opozičního personálu, kdyby ještě před hodinou konvent rozhodl jinak, na další zastávce by jste měli jiného kapitána i část posádky, to by jste ale možná ani nepoznali."

A pokračoval...

"My se k dělníkům chováme jinak, proto půjdete a máte za úkol odvést je ze třetí paluby, důstojnická část má dostatek místností pro všechny i ze třetích i druhých palub. Klárk se užasle ohlédl.

Byl zaskočen a bylo toho trochu moc.

Octobriana se přidala: "je to tvůj první úkol Kal-Ele, nebo mám říct Supermane?"

Klárk se na ní zděšeně podíval, na čele mu vyrazily krůpěje ledového potu.

"Slečno, co tím myslíte", bránil se.

"Ty víš.."

Dívala se čím dál upřeněji Klárkovi do očí a přitom si sundala šátek zakrývající její čelo a na něm se do místnosti rozzářila rudá hvězda, tak oslnivá, že oslnila všechno okolo magickou hypnotickou mocí a Klárk cestoval v minulosti, v čase, viděl sám sebe, svoje narození, první, druhé.

Nechápal to, začínal chápat...

Vidí sebe v rukou vousatého muže v hábytu s jasným nápisem "S", pokládá ho do umělého kamene se zbudovaným zázemím a kámen odlétá z planety, která vzápětí vybuchuje.

Pak si ho všimnou manželé Kentovi, kteří se o něj starají do dospělého věku a dají mu jméno Klárk.

Vidí se jak postupně odhaluje své nadlidské schopnosti.

Nemusí se bát kulky, má zázračné oči, kterýma dokáže cokoli prohlédnout či zapálit, vzdálenosti mu také problém nedělají.

Vzpomenul si na všechno, vzpomenul si na sebe, na ní, na dálky i neskutečný čas..

Podíval se na Octobrianu "zase Ty?" "Proč se mi stále věěnuješ, proč mi to děláš? Co moje ZOO?"

"O vše se starám Kal-Ele, odletíme, máme úkol.."

"Ale proč nemůžu... Vždyť bych přeci mohl, ale nemůžu.."

Octobriana ukázala na jeho zlatý prsten "tohle, prostě nemůžeš, zlatý kryptonit to nedovolí, svou mocí mé rudé hvězdy na mém čele ho dokáži omezit, ale vzdálíš li se ode mě, zase vše zapomeneš..

Brzy ti ho sundám, jen musím vymyslet jak, ale teď si ještě vyzkoušej jaké to je dělat věci sám, vlastními silami, jak se cítí lidé v systému, který jsi od začátku chránil, kam to až došlo, kam si až došel ty Kal-Ele, kam si dospěl s tou vší ochranou kapitalistické Ameriky, země svobody pro jedny, aby mohli zotročovat druhé".. Ozval se kapitán: "dojemné, ale to mě osobně nezajímá, jste tu jako soudce přidělený pod opozici.

Počkejte zde na židli, každou chvíli musí přijít Vaše nové dokumenty a oprávnění, dejte si zatím ještě trochu čaje, pokud Vám chutná a uklidněte se.

"Klárk zřetelně vypadal celý nesvůj, nervózně se klepal, jakoby měl zimnici, neměl zrovna rád systém, ve kterém žil, ale nyní cítil nejistotu, i přes vytvořené podvojné myšlení o straně a vládě si nevypracoval dostatečnou samostatnost svého myšlení nezávislého na vládní propagandě, nyní to měl zkusit jako Kal-El s tím vším, co mu Octobriana odhalila?

Strach se mu zatínal až pod nehty, vyztužil snad každý jeho chlup, pod černými vlasy se objevily krůpěje potu... Rozhlížel se nervózně kolem místnosti, zadíval se na hodiny s kyvadlem, "tik, tak, tik tak", vzhlížel k nim, jako ke spáse, "tik, tak, tik, tak", naplňovalo ho to částečným pocitem úlevy.....

Kapitola sedmá

Na procházce

Všechny myšlenky se teď Silvii vracely, jako na největší zážitek, který na takovém místě ani vlastně nečekala.

Držela Ahmeda za ruku, pevně jí tiskla a procházeli se noční Prahou, byl podzim a byla ještě teplá noc a ona netrpělivě čekala na to, co tam on zažil.

Ale jistě že mu to vyprávěla několikrát, i on byl student, i on byl nedočkavý, až se s Kohénem Gadolem -vrchním veleknězem setká osobně, i on to chtěl vše zažít sám.

Podívala se mu do očí, zastavili se, nemusela říci nic dopředu, věděla, že to bude čekat, věděla, že v jeho černých očích nalezne jiskru zážitku, údiv, pochopení, pokoru a snad i obavu.

Dívali se na sebe hluboce asi minutu, pak Silvie vklidu odvětila "co říkal"?

Nemusel se ptát, na co se ptá, odpověděl hned.

"Říkal, že už jsme tam byli"..

"To ti řekl? Že jsme tam už byli"? "Ano.

" Hlubokým a vážným hlasem přisvětlil, sklopil oči.

"To snad není možné" obrátila Silvie oči v sloup, "to nechápu, nekritizují snad jiná náboženství, že si vykládají co chtějí a jak chtějí?

Nekritizují snad křesťanství a všechno na světě? Vždyť si to sám také vykládá jak chce." "Ne, nekritizují."

"To nechápu, Ahmede, miláčku, si tak tajemný, to přeci není možné, veškerá literatura o nich přeci dokládá, že kritizují.

Jak může říkat, že už jsme tam byli?

Je to všechno stejně nesmysl, vždyť je to absurdní, je to jen hypnóza, nic víc v tom neni, přemejšlela sem and tim tisíckrát, nedává to smysl".

Silvie nyní zapochybovala, proč tam Ahmeda vlastně samotného posílala, neví s čím nyní přijde, ale je jí jasné, že v něčem radikálně změnil názor.

"Ahmí, rabínský judaismus odmítají proto, že podle jejich názoru vykládá pomocí talmudu starý zákon tak, jak se jim zachce, také kritizují křesťanství a islám, že dělá v jiné formě to samé, obracejí se na všechny další okolo a ukazují prstem a sami si říkají co a jak chtějí..."

"To je všude napsáno", přisvědčil Ahmed...

Když tam Silvie byla sama naposledy, samaritánský velekněz jí uspal, nevěděla jak se to stalo, ale usnula a to co viděla jí dočista zmrazilo úsměv..

Velký černý pták přelétával nad hlavou, nebyl to snad ani pták, byl to možná člověk s křídly, monstrózní opeřenec, který působil jenom jako stín..

Stála v temné zahradě, všude byly rostliny, ale jakési temné, tiché, zasmušilé, nebylo zde slunce, jen slabé světlo, které všude vytvářelo zvláštní stíny.

Měla před sebou dveře, otevřela je, vešla do nich.

Viděla třídu plnou žáků, seděli temně, tiše, bez rýpání, výskání, bez jiskření v očích z nově nabývaných vědomostí, seděli jako stínoví žáci.

Poslouchali výklad opeřeného černého člověka, který seděl nad nimi úplně nahoře, na jakémsi bydle, někde ve větvoví obrovského stromu, který byl uprostřed učebny... Mluvil: "V temné hlubině, kterou každý v sobě nosí se cosi probudilo a začalo nabírat sílu. Nikdo netušil, kam až se zvedne a co všechno zničí.

Je ráno, před zrádným experimentem, který zrodil nového anděla, nového boha.

Každé povstání má ale svá rizika a simulace se opatřuje manipulací.

Diktatura láká lidský druh, pokouší ho disciplínou, konformitou, podřízením autoritě. Uniformita, bílé košile, hnědé košile, stejnokroje -mažou individuální i sociální rozdíly a vytváří diktátorské frakce.

Ty tak vzápětí začínají žít vlastním životem a rozlévají se mnohem dál, než chtějí jejich původní zakladatelé.

Kdo se postaví do cesty, toho smete.

Místo toho teď před naším vůdcem pochodují celé šiky nadaných, militantně oddaných konformistů.

Přijali hru, protože je to bavilo a stali se jejími oběťmi, protože ji vzali vážně. Disciplinovaná jednota vyráží simulačně tím, čím schází a kdo není s ní, je proti ní... Ona je pravdou i lží, ona je matkou i otcem, zemí i nebem.

Tak jednoduché, deformované, neodvolatelné.

Představení pro všechny, kteří si potřebují ujasnit, jak spolu souvisejí moc, poslušnost a disciplína, jak více moci často znamená méně a jak je důležité vědět, proč ji potřebujeme." 

Silvie se dívala na tu scenérii a před očima pochodovali celé šiky v různých dobách.

Od Říma, přes Hitlerovo Německo, Stalinovo SSSR, až do v kravatách oblečených úředníků na pozadí hladomory zmítaných třetí světů, kteří zřejmě tvoří podobnou konformní sortu i v dnešní době. 

Poodešla, rozhodla se potichu vytratit zpět dveřmi, kterými přišla tak, aby nikdo o ní nevěděl.

Přistoupila k nim, pootevřela je a nakoukla tam, kde předtím byla zahrada.

Ze škvíru dveří na ní vykoukla černá hlava, hlava toho, kdo před malou chvíli mluvil na stromě.

Jen tiše stál a jeho oči prozrazovali, že ji pozoruje dlouho, ještě déle, nežli trval tento okamžik.

Silvii to vystrašilo, zaječela, vykřikla do něma.. 

Probudila se.

Samaritánský velekněz stál nad ní a díval se jí do očí snad stejným způsobem, jen jiným, uklidňujícím, navracejícím sílu, jakoby to věděl, jak ráda ho viděla.

Řekl jí vše, kde byla a co viděla, věděl to podrobně.

Bylo to něco, na co jen tak nemohla znát vysvětlení.

Řekl jí, že si to musí přebrat sama.

Nyní od Ahmeda poslouchá další záhadu.

Nevěřícně se na něj otočila, pravila: "jak nám tedy může jednoduše říci, že už jsme tam byli? Kde to má oporu ve starém zákoně, který je pro ně určující, kde je to výslovně uvedeno, jak to může hlásat?"

Silvie ví o co jí jde, je politoložka, předmětem jejího zájmu je pouze studie starých náboženských společností, ne k vlastní inkarnaci, ale jako historická cesta transformace přímého vlivu náboženských kultur až do podoby soudobé politiky a nejlépe by to nakonec i přes nevysvětlitelné záhady přivedla do konečného stádia, bez překvapení, čistě ateisticky.

"Může, on tam byl tam také.... Se mnou.................!"

Zvedl hlavu a dlouze se díval skrze její oči.

Bylo to přímo do nich, ale zároveň někam mimo, za ně, jakoby si něco vybavoval, někam se vracel, něco hledal...

Jakoby se díval na nějakého jejího vnitřního ducha.

"Když jsi se tenkrát od něj vrátila a já od Tebe slyšel jeho teorii poprvé, myslel jsem si několikrát, že to nedává souvislost, že je to nesmysl, že by minimálně nemohl samaritánský velekněz tvrdit, že žijeme v paralelních světech.

Něco takového neobhájí v bibli, možná by to obhájil Rabín, mají svou kabalu, samé taje, občas chasidé i opravdu čarují, ale někdo kdo zapovídá magické techniky, kdo je zakazuje, to mi nedávalo souvislost.

Ale postupně jsem na to vzpomínal čím dál častěji, vlastně by to byl fenomén, ale já si nyní uvědomil, že on vlastně na to kápl, kápl na to jak odpovědět všem církvím i moderní vědě.

On totiž tím, že tvrdí, že žijeme v paralelních světech, říká jen že existují.

Existovat mohou i dle jeho náboženství.

Tím, že uznává existenci jiných božstev, které ty paralelní světy sami stvořily, ještě v judaismu se ničemu neprotivuje, jinými slovy nehřeší, musel by jim přímo sloužit a zavrhnout vlastního boha."

Užasle se uchechtla a byla si jista, že Ahmeda nepoznává a že si s ním bude muset dát práci... "

Nechci tvrdit, že vím, že to tak je, jen, že to dává souvislost.... Chci tím říci, že......." Odmlčel se....

"Chci tím říci, že vážně přemýšlím nad tím, že skutečně jsme........"

Ahmed se jí hluboce podíval do očí.

V jeho temných očích si vždy odpočinula.

Už od malička věřila, že stín je zde od toho, aby si v něm světlo mohlo odpočinout a ona je bílá a on tmavý, paradoxně snad i ta správná symbolika.

Možná proto si chtěla v jeho očích vždy odpočinout a vždy tam nalezla útěchu.

Teď ale vedle ní byla i nezodpovězená otázka.

"Totiž, my samozřejmě jsme...", pokýval hlavou, sklopil zrak, nervózně si pohrával s brýlemi, odhrnul z nich černý, věčně se toulající pramínek vlasů.

"Ale hlavně, já už přestávám věřit, že nejvyšší kněz má svou teorii, knězi nemívají teorie."

"Chápu" odvětila, "já nemusela mluvit. "Když jsem byla u něj na návštěvě, znal všechny mé myšlenky, nebyla to moje schizofrenie, poslala bych tam jakéhokoliv psychologa.

Ale přesto, přesto, že má někdo nadání vědět co si myslíš, není jediný." "Rozumíš?" "Věda to řeší, má jistá vysvětlení, která..."

"Třeba i ten, no náš profesor filosofie, ten má podobný dar, jsme sami, rozmlouváme, nemusím mluvit, odpovídá sám, ví co si myslím."

"V takové intenzitě?"

"To úplně ne, ale, ale věřit tomu všemu?" "Ahmí, miláčku, nad tím musíme diskutovat, chce to čas...."

Dívala se na něj, jakoby se bála, aby si zase nehrabal nervózně ve vlasech, neházel si je do brýlí, asi tak, jako matka sleduje své dítě, které se neustále něčím projevuje, co matka nechce, ale zde se nejednalo o to, že by Silvii vadily tyto projevy, ona věděla, že o nich Ahmed neví, že je vždy zasněný, nebo je u nějakého vytržení.

Proto měla už vycvičený starostlivý pohled a nemusela při takovýchto rozhovorech těkat sem a tam po okolí, dívala se jen prostě už ze zvyku, nebo z lásky, anebo ze starostlivosti na něj, nyní však pocítila v tom jistou výhodu.

"Ahmede, i já jsem jako na trní, ale na druhou stranu, nechce se mi ze světa v jakém žiju, nechce se mi někam jinam a zkoušet věřit tomu, že je něco jiného, známe to tu, museli bychom na všechno změnit náhled, pokud bychom zjistili, že žijem jinde, neměli bychom žádnou komunitu souvěrců, byli bychom sami..."

"Co když už jsme sami?" Odvětil..

"Chci jít domů, je mi zima a je mi úzko z toho všeho", nesouhlasila..

Rozhlédla se kolem sebe, jako by někoho hledala, ale bylo již pozdě a na náplavce prázdno, hledala tedy ze zvyku rovnou nějaký opěrný bod, kus trčícího kamene ze starobylé budovy, hlavu sochy, cokoliv, kdo by jí dokázal, že je žena a že chce odejít, chce, aby šli spolu k němu domů, do tepla, ze kterého cítí bezpečí, aby se k němu přitulila, aby se jejich emoce zklidnily, aby zastavila náhlý kolotoč, který se uvolnil a který se začal točit kolem její hlavy, kolem nich obou.

Kolem dokola však byla jen tichá a slavná Praha plná kamenných mostů, zlatých věží, úzkých uliček, tajemných alchymistů, mýtických kněží, čarovných rabínů, prastarých sklepů na starých obětištích zasahujících dávnou historií až do pohanských prapodstat.

Pochopil, i jeho emoce byly nadčasové, byly vzdáleny osudům dvou maličkých lidí z Pražského předměstí..

Trochu mu bylo líto, že jí tak vysílil, mrzelo ho, že se tak rozpálil, že jí to unavilo, že se začala třást, že jimi tolik proudí emoce.

"Promiň miláčku" políbil jí, "pojďme, ať stihneme poslední spoje".

Kapitola osmá

Válka 

Druhá paralelní budoucnost u Velkého Otce.

Na nádvoří vládní budovy u Velkého Otce začínají občané Evoluciónie zpívat hymnu, kterou jim nikdy nenařídil, ani sám nesložil.

A lidé před balkonem zpívali: "s láskou jsi nás vyvedl otče, láskou dobyli jsme svět, lásku posuneme dál, to je náš pravý květ, vždyť jak si nás to učil, přírodou zvolen k učení a my proto dbáme, že láska je vývoj, který musí jíti dále!"

A potichu šeptem všichni svorně říkají :

"Otče, ó Otče, jsme tu s Tebou, milujeme Tě, přijď mezi nás, jsme tvoje děti, přišli jsme za Tebou!"

Na rozlehlém amfiteátru ze žuly a mramorových stěn před balkonem "Velkého Otce" se šepot lidí přeměňuje v jasně slyšitelný hlas.

Stařec krásné postavy a silného těla antického idola vchází pomalu na balkon a opět mu stéká z oka slza, je jako kapka rosy na zobáku vodního ptáka, ve které se odráží milenecká dvojice sousoší na protější římse, je to podobné, tak jak četl z některé staré buddhistické pasáže a ta milenecká dvojice, ta je smyslem vlastně, i ten dav lidí co tu stojí, je smyslem...

Vztahuje nad dav ruce a říká: "děti, děti"...

Pak pokračuje: "vzpomeňte na Velkou knihu, tu část o zpodobnění."

A lid pod balkonem říká z paměti a šeptem s nejvyšší vážností vyslovuje slova společného zákona: "lidská podoba je nejvyšším vrcholem smyslu přírodní snahy o vývoj, je obdařena láskou a jejím smyslem je pokračování v jejím rozvoji a sebezdokonalování a neustálého poznávání lásky. Jen ve solidaritě budeš žít, chceš li žít správně, jen ve spolupráci lidí budeš žít, chceš li plnit účel existence, jen v rovnosti a bratrství se můžeš množit, chceš li milovat a to je jediná cesta v před!"

"Děti", pokračoval: "celá evoluční linie je naplněna počátečním smyslem reprodukce, to je v zárodku citu v první buňce, lidský cit láska se tedy vyvíjela spolu s evolucí a dospěla ke své podobě a my milujeme všechny tvory a milujeme všechny rostliny a tak žijeme a chceme žít v ekologické rovnováze.

Smíme techniku používat jen takovou, která doplňuje přirozenou recyklaci ekosystému všech obydlených planet v celém vesmíru.

Přetvořili jsme techniku, jakou nám vnucovali predáti, když ještě našemu světu vládli.

Bylo prokázáno, že když ještě vládli opakovaně vraždili vědce, kteří vyvinuly energetický zdroj absolutně ekologický, takové vynálezy zavírali do trezorů.

To nepotřebovali, nepotřebovali svět míru a lásky, nepotřebovali vývoj technologie, který pomáhá životu, ale naopak, který ničí naše přirozené prostředí, vnášeli tak mezi živé bytosti paniku a strach a ten jim pomáhal udržovat kontrolu.

Zasadili nemoci, umělé viry a kdo chtěl lék, musel jim být po vůli, nakonec se ale na všechny vždy nemohlo dostat, aby mohli zastrašovat společnost a vládnout. Připomeňme si chemické drogy v potravinách, násilí v kulturních programech, filmech, seriálech a to i pro nejmenší, dětské hračky jako zbraně a tak dále..."

Odmlčel se...

"Když jsme je vyhnali, chtěli vyjednávat a slibovali že dají některé lidi do našich planet na převýchovu.

Nakonec ale zradili smlouvu a pak vyhrožovali, že jim zvířecí a další predáti patří a že si je vezmou na svá obsazená území, jinak že budou napadat naše území."

Mezitím se v davu postavil filosof, neboli zasvěcený kněz řádu moudrých, na jeden z balvanů, které pro tyto účely byly ledabyle různě v amfiteátru rozmístěny.

Byl to postarší muž s dlouhými vousy, v hábitu a s pronikavým pohledem.

Otáčeje se kolem a na všechny ukazujíc s dlouhou bytelnou holí: "Velký Otec se zrodil nám, samou přírodou, aby nás vyvedl ze jha a poroby, aby nás přivedl do světa lásky a společné úcty u kterého učení navěky zůstaneme a to navždy přísaháme!" Otec se nadlouho zadíval a pravil, "nechť novicky na kněžky řádu evolučního vývojového smyslu zvednou své pásy nad hlavu." Asi 900 žen zvedlo nad hlavu pásy, které si odepjaly ze svých rouch. Otec pravil: "znáte dobře a správně moje a naše společné učení, chraňte ho před predáty, kteří se usídlili na okraji galaxie na planetách...."

Odmlčel se.....

A pokračoval: "nebáli jsme se jich, ani nebojíme, protože kdyby to tak nebylo, tak jsme nyní v porobě, ale i tak dovolili jsme jim některá zvířata a další druhy odvést, protože jsme neznali důvod proč jim nevyhovět. Pakliže na tom či onom kdokoliv trvá, nemůžeme mu nic vnucovat, ani převýchovu a musíme ho propustit, ale pouze nedovolit, aby nás napadl.

Musíme být vždy ve střehu a chránit hranice!"

Lid pod balkonem si povzdechl, Otec pokračoval: "lidská podoba predátů si na své planety přinesla veškeré nemoci, zlé bakterie, viry a připravují je do velkých bomb, které chystají na naší suverenitu a svobodu, které chtějí použít k ovládnutí našeho světa.

Chtějí se infiltrovat do naší společnosti a ovládnout naše rodiny a zotročit celou naší populaci, trýznit jí a opanovat jí mukama a hladem a nutit jí sloužit a pracovat na ně! Dávejte pozor na špiony a podezřele se chovající lidi!

Doteď jsme se mohli spolehnout na to, že jsou k sobě zlí, i když jsme si to nepřáli nikdy a že je tam všude chaos, korupce, jejich města jsou plná nemocí, prostituce za bolest, vražd po ulicích, pouličních gangů, vládnou tam nečisté peníze z toho, kdo koho více zotročí a to je právě ta fáze, které musíte mé děti věnovat upřenou pozornost, protože naši zvědové hlásí, že z nich vzešel takový, kterému říkají Nejkrutější veličenstvo, kolem něj jsou zbudovaná ministerstva: strachu, bolesti, krutovlády a podorgány bezohlednosti a nevraživosti.

Musíme být vždy připraveni kdykoli umět pozvednout zbraň na obranu před nepřítelem!"

Zadíval se dlouze za obzor, pak sklopil zrak opět ke svým dětem a pokračoval.

"Proto se stáváte nyní velekněžkami a máte povinnost hájit svaté svazky, spisy a knihy a mou podobu a mé ikony, máte povinnost svaté svazky, spisy a knihy kdekoli a kdykoli citovat na jakémkoli místě galaxie a zvlášť ve chvíli, kdy by byla napadena a pokud by jste nedokázali odolat a predáti by Vás zajali i s lodí, nebo některou planetou do zajetí, nebo područí, máte povinnost všechna naše tajemství zničit, i kdyby jste měli sami přitom zemřít a pokud vás podrobí mučení, máte povinnost snést jakoukoli bolest, ale nevydat jediné písmeno ze svatých svazků!"

Díval se přísně kněžkám do očí, že měli pocit každá, že se dívá přímo na ní, tak charismatický měl pohled, upřený, přímo do davu.

A všechny ženy s pozvednutými pásy s okrasnými sponami se symboly různých odrůd lidské činnosti podle jejich kněžského zasvěcení řekli velmi hlasitě: "tak přísaháme ó veliký a milovaný náš Otče!"

V té chvíli vešel "vysoký velekněz vývojové podstaty" na balkon a postavil se vedle Otce a celý amfiteátr šeptem řekl : "ó buď vítán milovaný, náš nejvyšší a učiteli nad učiteli učitelů!"

Opět promluvil filosof stojící na kameni, ukazuje svou holí na velekněze vývojové podstaty a sípe: "ó veliký učiteli všech učitelů, vidíme že nepřicházíš v rouchu velekněze, ale uniformě nejvyššího ministra obrany, veď nás a pověz nám pravdu, jsme okamžitě mobilní a posloucháme z ticha přírody naší nutnosti tvůj hlas!"

A ministr obrany pravil: "sundal jsem roucho velekněze učitelů všech učitelů vývojové podstaty a navlékl jsem šat bojovníka bránící své stádo před vetřelcem a predátem!"

A lid pod balkonem volal: "kde je, jdeme na něj, rychle!" 

Kapitola devátá

Nejvyšší ministr

Mezitím

Rok 2019, do kanceláře jedné firmy v Praze vtrhnou dva lidé...

"Ťuk Ťuk na dveře."

28 letý muž v kravatě zavalen prací odpovídá: "už jdu" Otevírá....

"Dobrý den co si přejete?"

"Dobrý den, jsme z jiné planety a přicházíme k Vám v míru..."

Muž v kravatě se zadívá upřeně na zvláštní lidi...

"Co že jste? Kdo že jste? Heleďte se, nedělejte si srandu, já tu nejsem pro legraci.. Doufám, že mi nechcete nic prodat, že to není reklamní trik."

Pomyslí si však: "co když to je reklamní trik, tak proč ne, jen si je vyslechnu, příležitost k businessu nikdy nesmrdí. "

"No tak víte co? Posaďte se a povídejte."

Muži se posadí a muž v kravatě říká pobaveně: "no a co je to vlastně za planetu?"

"Ne ne počkejte, no vždyť jsem o tom slyšel, dalekohled Kepler objevil nedávno v souhvězdí Labutě planetu, kde je pravděpodobně voda, vzduch, přijatelná teplota pro život a hornatý povrch. Je to zatím spekulace, ale výpočty i fotky se shodují, skutečně již taková planeta existuje, je to Kepler 22b." "Takže Vy jste k nám cestovali stovky světelných let?" "To musíte být unavení" a posměšně, jakoby se bavil pokračuje "dáte si určitě čaj" Vezme z police dva hrnky a natočí v takovém tom kancelářském zásobníku na vodu, který věčně v jedné části vaří a zároveň ve druhé chladí vodu do obou hrnků, rozbalí sáčky s čajem a podává je cizincům...

Za potutelnými brýlemi skrývá uspokojení, myslí si "jestli teď nebudou vědět jak pokračovat, tak je vyrazím, ale před tím se trochu rozptýlím, nejsou oblečený jako vandráci, tak snad ta komedie bude mít úroveň....."

Posadí se naproti nim, nahodí vážný výraz, jakoby šlo o důležité klienty a pokračuje: "A co Vás ke mně přivádí, vznešení cizinci?"

"Chtěli bychom s vaší kanceláří uzavřít smlouvu"....

"Óch tak smlouvu, tak to velice rádi a s čím budeme obchodovat, smím li vědět?"

"Budete distribuovat lidské pochopení, vzájemnou úctu a lásku k lidem, zvířatům, rostlinám a životnímu prostředí"

"No to my vždycky", vyletí elegantně s nacvičeným gestem ruky, jakoby nabízel, "to my přidáváme tak jako navíc, chápete, no takto v úsměvu, tím se to myslí samo sebou" -a zakření se spiklenecky...

"Ale co takhle zlato, jiné kovy, různé materiály, plast, papír, cokoliv na čem se dá přidat hodnota?..."

"Hodnota nevzniká z přidané ceny, hodnota je uvnitř živé bytosti a váže se k životu samému, vesmíru, jiným bytostem, rostlinám i věcem... Tuto hodnotu si můžete přidat, jen když si jí zasloužíte..."

"Ale, ale, ale, ale, já si mohu přidat hodnotu jakou chci..."

A pomyslí si "Jsou to asi nějací komunisti, nebo co, co to tu agitují?"

"Možná náboženská skupina, ještě je nevyrazím, počkám až to z nich vyleze napovrch, vlastně se mi ta hra docela líbí, mě stejně nepřesvědčí, to mám snad všechno rozdat, abych byl spravedlivý? Tím stejně už nikomu nepomůžu a navíc, můj styl života se mi líbí tak jak ho mám nastaven....."

"Podívejte", povídá, "koupím tužky za 1.- korunu a počkám si na správný okamžik a prodám jednu za 10,-.... A neříkejte, že jsem si to nezasloužil.... Něco jsem pro lidi udělal, nakonec přeci mohou psát, jsou šťastní a spokojení a kdybych to já neudělal, udělá to někdo jiný a za jednou takovou cenu. Neměli by čím psát.... To Vaše pojetí hodnot nechápu... To my vysvětlete..."

"Musíte si uvědomit, že na to nemáte právo"

"Nemám právo na co? Slušně podnikat? To tam na té Vaší planetě máte nějaké divné zákony", zasmál se nahlas, "nejste vy komunisti, anarchisti nebo nějací ekologický teroristi?"

"My nemáme žádné zákony"

"Nemáte zákony?" -zhrozí se a pomyslí si "co to po mě vlastně chcete, pomalu se mi ta hra přestává líbit, asi vás hned vyrazím...."

"Ne... Nepotřebujeme je..."

"A co stát?"

"Nemáme jej"

"Nemáte stát? Rodina je základ státu, bez něj se neobejde, jak tedy můžete mít rodiny, když nemáte ani stát? Jak jste například Vy mohl vůbec vyrůst?"

"Není to u nás stejné jako tady, my nemáme rodiny jako vy, rodina u nás je něco zcela jiného, svobodného...

"A co společenská struktura? Vláda?"

"Ne vládu my nepotřebujeme"

"Aha, takže anarchisté, no lepší než komunisti" pomyslí si dále a pokračuje ve své hře...

"A jak pak trestáte lidi? Když nevyznáváte zákony?"

"Netrestáme je, nemáme ani zákony, ani právníky"

"Kdo pak tedy u Vás odděluje dobré od špatného?"

"Každý ve vesmíru rozpozná dobro od zla.. Vy se na dobro a zlo díváte zbytečně z pohledu svého egoistického zájmu, dobro není v celém vesmíru opakem zla, to je jen zde u vás na vaší planetě, protože jste si to tak udělali... Dobro má u nás opak v opačném dobru, zlo z toho my úplně vyjímáme, u nás zlo neexistuje..."

"A co když u vás někdo udělá něco strašného jako vraždu, nebo znásilnění, jak ho potrestáte?"

"Něco Vám povím, vy lidé většinou zastáváte hrůzné scénáře pomsty, drastické metody, to se vám musí zpětně vracet. Pro tuto hloupost jste ve vesmíru známí a všechny civilizace si na vás ukazují prstem a diví se... Jste na stránkách všech učebnic v celé galaxii.

Achnaton, Budha i Kristus se na to dívali jinak, ale nikdo jim nevěnoval pozornost, ani Egypťané, ani budhisté, ani křesťané...

Někdy se zdá celkem nepochopitelné, že jste se dostali až tak daleko.."

"No to jsou mi věci... Víte co? Zní to zajímavě, jako nějaká filosofie, nebo tak... Jo jo, pěkné díky... Nicméně my zde máme zákony a máme tu i zlo a jeho opakem je zase dobro a to svádí boje... Já ale zákony mezi dobrem a zlem potřebuji, živí mě..."

"Asi jsou z nějaké sekty", pomyslí si...

"Aby jste mohl koupit tužky za 1.- korunu a donutit bližní koupit je za 10,-?"

"Nevidím na tom nic špatného, zákon my to umožňuje"

"Špatný zákon"

"Ne je to obchod, je to fér.."

"Berete lidem čas i práci proměněnou v měnu, kterou vám musí dát, přitom je jejich, musí tedy o to více pracovat a vy je za to můžete o to více vysávat, vysávat jejich energii, kterou pak přenášíte do svého osobního luxusu, který je jen pro vás, víte co? Jste upír... Užíváte si, to co je někoho jiného a s úsměvem ve tváři chcete, aby nebyla kriminalita, ale přesouváte energii z místa na místo bez zeptání.. Energie a hmota je však ve vesmíru nesmírně vážná věc, která musí putovat jen správným směrem. Jste dle našich zákonů energetický zločinec, na mnoha planetách by vás potrestali, my ale na té naší nemáme tresty, nikdo tam ale ani neprodává předražené zboží.." 

"Tak vážení pánové, nevím z které jste náboženské sekty, nebo politické strany, ale přestaňte s tím a nechtějte tvrdit, že jste vážně mimozemšťané, to by jste mi to museli dokázat, ukažte něco, při čem vám to mohu skutečně věřit"...

"Beze všeho", odvětí návštěvník a přijde ke stolu a položí na něj papírovou krabici, "podívejte se dovnitř, co vidíte?"

Nahne se nad krabici s výrazným samolibým a sebevědomým úsměvem, je zvědavý, co si na něj ti dva potřeštění agitátoři vymysleli, najednou však strne, úsměv nahrazuje vážným výrazem, je rozpolcen, pohlcen tou chvilkou euforie se směsicí emocí a beznadějného svědectví toho, co skutečně vidí..

"Já ja ja ja já já jsem viděl, viděl", začne koktat "to je neuvěřitelné, to, to to, to je něco, něco, něco, neskutečné, já já já já, nevím, nevím co na to... No toto.... To je věc, kterou nikdo neviděl, nemůže nikdo nic takového mít", rozlítil se, běhal po kanceláři smyslů zbavený, měl skoro horečku "to je jako nadpřirozené, to nemůže pocházet odtud ze Země, je to jasný důkaz, takže, takže, takže, vy jste opravdu, opravdu z, z, z jiné planety? Víte co? Přivezte takových krabic hodně a budeme je prodávat, Budeme bohatí, zvolí vás presidentem světa a já budu váš náměstek...."

"Ne, my chceme jen s Vaší kanceláří uzavřít smlouvu a budeme distribuovat lidské pochopení, vzájemnou úctu a lásku k lidem, zvířatům, rostlinám a životnímu prostředí".

"Dobře dobře dobře dobře, všechno bude, všechno všecičko, jen přivezte hodně těchto krabic a budeme je prodávat, pak vám splním vše a budu třeba distribuovat i to lidské pochopení, vzájemnou úctu a lásku k lidem, zvířatům, rostlinám a životnímu prostředí.."

"Láska a pochopení, úcta a dobrotivost se nedají prodávat, musí jen šířit, jako nauka, chtěl jsem aby jsi se napravil, aby jsi pochopil smysl a hloubku poznání, naučil se vnímat sílu vesmíru a chápat realitu jinak..."

"Počkej, počkej, neodcházej, kam jdeš, prosím, ne..."

Úpěnlivě volá za cizinci....

"Musíš se učit naslouchat vnitřní síle, seznámit se s jinou realitou, věřit skutečnému smyslu... My musíme odejít, budeš li dobrý učeň a budeš li následovat a poslouchat svůj vnitřní hlas, přestaneš věřit, že to co chceš se skrývá v malé krabičce, nebo desítkách či stovkách takových.."

"Ale, ale, jak to? To je moc jako z nějakého filmu..."

"Pochopíš a ponáš smysl proto proč jsi na světě a naplníš svůj osud...

"Jak? Jak mistře?"

"Vesmír se rozpíná a zase smršťuje, když dosáhne vrcholu rozpětí, tak se opět smrští a vše co tu už bylo vzniká znova a na tom samém místě.. Ty já, všechno a všichni kolem, nespočetně-krát vznikáme a zanikáme se stejnými chybami... Každá chyba, kterou děláš, uděláš, nebo jsi už udělal se nespočetně-krát zopakuje, ty máš ale jednu jedinou příležitost, aby už nikdy znovu nevznikala..." Odchází.....

Muž v kravatě se za nimi dívá s úžasem a pootevřenou pusou...

"Prosím, prosím, ukažte se mi jak skutečně vypadáte..." Oba mimozemšťané odhalili své pravé podoby, z hlavy jim ke stropu vyrůstal dlouhý roh a kolem bytosti zářila aura, která jakoby promítala gorilu, kolem hlavy to působilo nejvíce zvláštně...... "Nemůžeme Ti zatím sdělit plně kdo jsme a proč tu jsme, ale věř nám a najdi vousatého člověka se zelenýma očima, kterému říkají "učitel" a podpoř jeho kampaň ziskem ze své firmy, od té doby nespustíte od sebe oči a budete si věrnými přáteli do konce tohoto příběhu." 

Druhá paralelní budoucnost u Velkého Otce.

Z balkónu Velkého Otce promlouvá velekněz, nyní ministr obrany: "shromažďují velká vojska, dohodli se, že chtějí z nás nadělat své otroky a raději se mezi sebou nebudou již vraždit, ale budou vraždit nás, protože Nejkrutější veličenstvo shromáždilo veškerou moc a nechalo se pasovat a polít olejem hnusu na knížete Sada de sada a císaře strachu a bolesti bolestí, pána krutého z nejkrutějších a jejich hnusnými knězi predátství se nechal zvolit na papeže věčného mučení a utrpení a nyní pasuje své panoše a oficíry a vytváří největší predátskou armádu, jakou kdy byli schopni učinit.

Musíte jít hned a dodržovat všechna ustanovení svatých svitků a bojovat hrdě a čestně do posledního dechu a musíme efektivně, účinně a správně vítězit a nedovolit nepříteli překročit hranice za které jsme ho ve velké vlastenecké válce proti predátům vytlačili!"

A lid křičel: "hurá, hrr, na ně, ať žije stát lásky, stát vývoje, stát smyslu, stát evoluce, jdeme se bránit a jdeme bránit svojí touhu po životě, máme na ní právo, ať žije náš stát Evoluciónie!"

Nyní Velký Otec vztáhl ruku nad svou hlavu na znamení ticha a všichni ztichli... "Děti, já Vás již ve válce dlouho nepovedu, můj čas se naplňuje, za několik málo let zemřu ale máte svitky a uchovejte moje ikony a tělo v mauzoleu a uctívejte odkaz na mě...."

A lid pravil jednohlasně: "jsme navěky tví a ty jsi náš!"

A Otec pokračoval: "moje děti, my víme a vědecky jsme vypočítali, že se narodí další vyvolený přírodou a že ho ve správný čas poznáte a ten vás povede a i kdyby jste válku nevyhráli a dostali se do područí predátů, vyvede vás a napraví opět správnou rovnováhu přírody a úchylku bude léčit.."

Filosof stojící na balvanu vztáhl ruku a za všechny zvolal, "již teď tě milujeme, až se nám znova narodíš, náš Otče!"

Pak předstoupil ministr obrany a pasoval kněze na důstojníky a kněžky na důstojnice "armády obrany Evolúciónie" a přitom připomínal stálou úlohu kněžství a povinnosti nést učení a poskytovat jeho výklad lidu i vojákům všude a za všech podmínek a okolností. Dále pak vysvětloval strategie bojů a plány na obraná pásma a obrané valy a jejich úlohu, smysl a účinnost... 

Kapitola devátá

Konečně doma

Doma, v Ahmedově bytě se Silvie vysprchovala, Ahmed udělal mezitím dobrou kávu, kterou koupil na trhu v Ramaláhu. To totiž není jen tak obyčejná káva, tato káva je znamenitá, plná síly a chutí...

Krásně to vonělo....

Šla obtočená jeho osuškou, voněla jí kůže jemným nádechem smetany a hnědé vlasy těžkým kaštanovým šampónem.

Lákala jí vůně exotické kávy, Ahmed jí má moc rád, ne vždy si jí může dovolit a tak je rád, když si jí přiveze z Palestiny.

Když zaslechl, že sprcha ustala, začal nahlas přemýšlet, aby ho slyšela..

"On myslí, že my v těch dalších paralelních světěch žijeme pod různými jmény, která jako první vyslovil nevyslovitelný jediný jejich bůh (JHVH) a na základě toho stvořil takzvané nebeské zástupy, které jsou různými božstvy, či anděli a podobnými bytostmi.

Divit se tomu můžeme jenom my, my to tak neznáme, ale jim to přijde přirozené...

Pokud tomu, ale více rozumíme, že známe všechny odnože toho, na co oni Samartitáni si dělají nárok...

Tedy, to, co nepovažují za pravé a původní, ale zcestné..

Křesťanství, islám, rabínský judaismus.

Samaritáni tvrdí, že jsou toho pravého skutečnými potomky a následovníky.

Tedy velekněz říká, že JHVH stvořil nějaké nebeské zástupy a zasvětil jim národy, mimo jeho jediného národa, který je vyvolený jen jím samotným.

Je totiž pravda, že se píše v bibli, o jistých nebeských zástupech, kterým se nesmí Izraelité klanět, protože je si vyvolil sám jediný jejich bůh, ale ostatním národům určil nebeské zástupy, znám to i z koránu...

Tedy, že existují v té souvisloti s tím i různé národy, ale žalm Davidův praví, že ostatní bohové se nemohou před JHVH nazývat ani bohy a tak jsou jen anděly...

Co je zajímavé, Silvie, rabínští židé anděly světí a modlí se k nim....

Samaritánský velekněz je přesvědčen, že zde je prábě zakopán ten problém všeho lidstva, že prý tím se vytváří ta paralela, v tom je prý ta záhada....

Zní to zvláštně, ale říká, že tito bohové byli jeidným bohem stvořeni a po svém stvoření vytvořili prý různé světy každý jinak po vzoru stvoření celého světa nejvyšším stvořitelem, on vlastně tvrdí, že je to normální jev a že zde je někdo, kdo to ví a zneužívá toho.

Prý tajná zasvěcená skupina, která zneužívá prý krev urozených ze všech národů, včetně židů pro rituál a uzavírají pro ostatní lidi brány vědomosti. On tyto lidi považuje za odpadlíky..."

"Ahmede, to už snad přeháníš, ne? Jaké sekty, nebo co, co to je za neuvěřitelné historky? Ahmede, studujme to, ale zůstaňme politology vědecky objektivními..." Rozohnila se a náhle takto rozřízla prudkým řezem Ahmedem vytvořenou atmosféru, trochu ho zmírnila, ale stejně byl už rozjetý...

"Plánují tak podle výkladu velekněze převraty, zvětšují bohatství, aniž bychom si to sami uvědomovali, my řadoví lidé, nebo chceme-li občané, drobní intelektuálové a střední třídy...."

"Konspirační teze Ahmede, jsou trošičku nebezpečné..."

"Silvi, já stále jen teoretizuji.."

"Tak zkus prosím nebýt u toho tak horlivý," ušklíbla se, "nevypadá to profesionálně..."

"Dobře, klid," pokračuje Ahmed.

"Tedy pak bych si mohl teoreticky představit, že nevíme nic, ale některé vládnoucí nám třídy to dejme tomu dědí přes generace až od starověku a že tyto třídy tají svůj skutečný původ...

Upozorňuji samozřejmě, že mluvím čistě hypoteticky a jen v duchu toho, co chce velekněz vysvětlit, jen to dokládám..."

Ahmed se odmlčel, otočil se s tácem s džezvou a ostatními potřebami pro servírování kávy k na kanapi sedící Silvii, která ho bystrýma očkama pozorovala.

Byla klidná, ale poslouchala vše dopodrobna, dělala si vlastní názor, Slovansky odlišný od Ahmedových evokací, ale vše přepočítavajcící a hodnotící...

Ahmed si chtěl vynutit trochu upřenější pozornosti, protože mu tato chvíle připadala důležitá, dostatečně popsal vše, co stejně tak nějak Silvie věděla, ale nyní se chtěl vyjádřit k tomu, kam vlastně míří, co tím sleduje....

"Tedy", začal a přitom pokládal tác se servisem a kávou na stolek před kanape, "zde to naráží na konspirace o zednářích.... Nejsem si zcela vědom, zda se nedopouštím nyní tak trochu jako politolog chyby, nebo paranoi, ale zcela bezpečně vím, že nic tak efektivního, jako zednářské hnutí k tomu všemu nepasuje...."

Přitom začal rozlévat kávu do hrnečků, dosti z vysoka, jak byl zvyklý, je to rituál, který dobře ovládá....

Před druhým šálkem se zastavil a dokládá..

"Pokud lidé mají dle výkladu Samaritánského velekněze různá zasvěcení v těchnto paralelních světech a jejich božstvech, a pokud se paralelní světy nechávají ovládat tajuplnými spolky, jako jejich odnožemi, pak tyto odnože vědí o skutečnostech daleko více, nežli my a také z toho plyne e-ve-nt-ua-li-ta...." nedopověděl, lil kávu z výšky a nalil si jí na prsty "sssssss".....

Tohle přesně Silvie věděla.....

"Ukaž... Jdi Ty můj mudrci"... A táhla ho do kuchyně, kde mu okamžitě strčila prst do pytlíku se solí....

"Sůl vyžere vodu, nebudeš mít puchejř....

"Sakra to mě štve", prohodil Ahmed lítostně...

To už Silvie sahala pro náplast...

Zatímco mu lepila prsty, pokračoval...

"Proč například jedna taková magická skupina existuje, skupina, která je nesourodá a dělí se na různé zájmy a zasvěcení, často i protichůdné, ale je to už divoká představa, například za druhé světové války proč působila skupina Thule, kde byl prokazatelně Hitler a všichni kolem něj, ta pak skrze politiku vraždila jiné zednářské skupiny, nebo proč někteří zednáři byli hojně komunisty, jiní feudály a jiní zase kapitalisty, evidentně v zednářském světě bude mnoho záhad a možná i mnoho odpovědí..."

Došli zpátky ke kanapi, uklidnili se, sedli si, Ahmed dolil kávu a vychutnali si první doušek...

Silvie upíjela s neskrývanou radostí, také proto, aby Ahnmed už nemyslel na prst a byl vyrovnaný a klidný při pohledu na ní.

Dobře ho totiž znala, někdy jí připadal jako její dítě a tak rozkošnicky odpočívala při pohledu do jeho očí....

Dívala se na něj klidně, usmívaje se i užasle, neviděla ho nikdy až tak moc naivně se projevujícího, otočil se, pochopil, musel se zasmát, přistoupil k ní, vzal a objal jí, dal jí polibek...

"Ale, Ty moje holubičko, vždyť jen rozvíjím tu veleknězovu teorii, přeci to zdaleka neznamená, že něčemu z toho věřím...."

"To jsem si oddechla drahý" a opětovala mu polibek...

"Já, známá feministická aktivistka, přední v pražský kavárně porážející stereotypy a předsudky budu nakonec závislák na nějaké konspirační teorii o svobodných zednářích chtějících nám zakroutit krky? To bych asi nikdy nedala zlato.."

Silvie šla ke knihovně a vytáhla knihu s názvem Šifra mistra Leonarda..

"Zlatíčko", začala, "to už se nám snažil naznačit Dan Brown v této knize..."

"Ale to je fantasy" odvětil Ahmed....

"Přesně lásko a co když toto v čem žijeme, nebo co jsme prožili je také fantasy, víš, čím více jsem vzdálená odtamtud, tím méně se utvrzuji, že by něco podobného bylo možné....

Je to na mě už trochu komplikované Ahmídku,"

"Oba jsme se usadili", vypráví zcela z čistajasna dále Ahmed své setkání s veleknězem Samaritánů, "neudělal nám kávu, jako Tobě, rovnou mi přikázal, abych zavřel oči, jen co jsem vešel za jeho práh...

Řekl, že ví pro jsem přišel, dokonce řekl, že jsem Ahmed a ať si sednu vedle něj a zavřu oči..."

Trochu jí to zarazilo, nikdy se o něm před veleknězem nezmiňovala, nepřerušila ho však zbytečnou otázkou, věděla, že bude pokračovat sám...

"Vrátili jsme se do minulosti a viděl jsem hrozné, ba neskutečné věci..."

Ahmed chvíli těkal očima po pokoji, jak to má ve zvyku, když se chystá říci něco, o čem si není jist, jak se na to budou všichni tvářit a co je zároveň senzace, tedy z jistého hlediska, pokud vůbec může uznat, že se to skutečně odehrálo a nebyla to fikce, on je ale přitom přesvědčen, že je to senzace i pokud je to fikce a tak se zastavil na jasném bodu -kyvadlové hodiny po tatínkovi, zde vždy dostane energii pokračovat, jednou očima sem, podruhé tam a šup, nával čisté energie odvázal jazyk k dalšímu skoku, "nejprve jsem ve snu viděl jak přijel velký ohnivý kočár, nastoupili jsme do něj a odjeli jsme do Říma,... Byla tam velká brána a leželi tam lidé, co se nemohli hýbat, bylo jich nejprve desítky, pak stovky, tisíce, milióny, byl to hotový holocaust, poznával jsem tam i lidi z fotek různých současných konfliktů, -bože ty jejich oči.." Odmlčel se, pramínek černých vlasů přepadal přes brýle, neodhrnul ho a na čele mu vyrašila studená krůpěj potu...

Chytila ho za ruku, odhrnula vlasy, vzala mu hlavu do náruče, utěšovala.....

"Bylo to hrozné", začal, "pak jsem ho uviděl"...

"Koho?"

"Ty oči, víš, jeho..." Ahmed byl chvíli ticho a Silvie do toho nevstupovala, čekala.... Otočil se na ní a podíval se jí do očí....

"Michalela......, toho z proroctví......., toho co předpověděl prorok Daniel..... Píše to i korán i bible, že bude knížetem míru, podle židů vlastně Mesiáš......

Křesťané trochu zamlčují jméno Michael, protože je to kontroverzní se jménem Jehošua, ale to proroctví existuje a oni to nepopírají..."

A odcitoval: "přijde kníže Tvého lidu, jeho jméno bude Michael a bude to kníže pokoje a bude časů jakých nebylo", neříkám to přesně, ale tak nějak to je....

Věděl jsem že to je on, bylo to zvláštní, protože jsem ani předtím nevěděl, že to proroctví je, ale tak nějak to bylo najednou jasné, možné, skutečné...

"Silvie ani nevěděla, že to Ahmed vůbec zná, no sama to nikdy neslyšela, ale nechala ho a nedala nic znát, protože si jeho chování neuměla vysvětlit a chtěla tomu přijít na kloub...

Začal popisovat své vidění: "Mladý chlapec našeho věku a byl oblečen moderně, v džínách s tričkem rockové skupiny, název neznám.... Měl nepřítomný pohled.... Nevnímal to umírání kolem, nebo vnímal, ale nemohl vnímat všechny najednou, jen se snažil dávat lidem napít, ale jen těm, kterým pomoci stačil a které vlastně viděl, nevěděl ani o sobě , že je to on, v jeho očích byla nevědomost, nevěděl kdo je a nevím jak jsem to mohl vědět já, nevím, jak mi to vše mohlo být jasné...."

Podíval se Silvii do očí, četla z nich strach, nemohla předstírat, že i jí to nezačíná děsit, zapoměla na klid, kterým si pohledem s Ahmedem hrála, bylo i na ní poznat, že je rozrušená, ale vzpamatovala se a jemně na něj kývla...

"Za jeho zády byla řada lidí oblečených v nejlepší látky, někteří na nosítkách, ověšení zlatem s množstvím sloužících s vypálenýma očima, nebo některé ty oči byly nevypálené, ale byly zároveň nepřítomné, neživé, bylo to zvláštní, přitom se ale ty starobylé látky měnili v současné módní smokingy, kouřili doutníky, pili drahé nápoje, sekt...."

Posadil se...

Nechápavě se zpět zahleděl ke kyvadlovým hodinám a sugestivně na ně koukajíc pravil....

"Michael se neotáčel, tak je neviděl a neviděl ani co dělají...."

Ahmed přimhouřil oči, předklonil se, otočil se na Silvii, ztišil hlas...

"Brali jeho lejna...."

Silvie se zpětně podívala také přimhouřeně...

Byl to mžik, ale neunikla tomu, že jí to překvapilo....

"Vážně? ..." Prohodila nejdřív vzpamatovaně, přesto odevzdaně svému údivu... Vzpamatovala se a aby uklidnila svého druha, pokračovala s jemným nádechem ironie: "bizarní..."

"Neviděl jsem nic z toho, jak by byl na záchodě, nebo něco podobného, nebyl za tu dobu vůbec svlečený, nic z toho, jestli mě rozumíš, ale bylo jasné, že za ním zůstávají někde lejna, přitom sen nebyl sprostý a on se choval tak nějak vznešeně, můžu řici, že absolutně čistotně ...."

Ahmed nyní vypadal, že se už celkem vyrovnal, více se zklidnil, přeci to nejzvláštnější na tom všem má nyní již za sebou, může pokračovat a už z toho mu nic ve vzpomínkách nepřipadne tak divné, když se s tím smířil, vzpomněl na to a překročil tuto mez..

I Silvie vypadala klidněji, opět dostala jemně odpočinkový výraz, i když napětí z ní už nevymizelo...

Uklidnili se oba....

"Celý sen nebyl v jedné časové úrovni, umožňoval vidět něco dopředu i dozadu na jednom časovém horizontě. Brali ta lejna a dělali z nich své věnce, na která psali svá jména...

Ovšem ta jeho lejna byla voňavá, krásná a proměňovala se ve zlato a ty věnce byly pak z ryzího zlata a mnoho vážily, že je muselo nést hodně jejich poskoků a dávaly jim nějakým zvláštním způsobem, který nedokážu popsat, moc nade všemi těmi davy, které tam trpěly...."

"A on o tom nevěděl"? Zeptala se..

"Ne"...

"To dává logiku", odvětila..

Posunul si brýle a pokračoval...

"Když se snažil dávat pít všem těm lidem, neotáčel se, proto oni zamazali těmi lejny jeho jméno, které bylo nadepsáno hebrejsky nade vším, co bylo v dohlednu a do toho zlata, ve které se to zamazávání proměňovalo, vytesávali různá jiná svá jména v různých dalších světových písmech...."

Podíval se na Silvii a pousmál se, hledal pochopení, pro nepochopení....

"Pak jsem se otočil a...."

Obrátil své oči k Silvii s více varovným výrazem..... "Spatřil jsi mě......" Odvětila Silvie......

"Ano..." Ucítila silné dejavu, a chvěla se....

Ani Ahmed nepředstíral vzrušení a napil se kávy....

"Víš Silvo, pokud jsme účastníky, nějaké paranormální skutečnosti, měli bychom to brát zodpovědně, nemyslím tím samozřejmě nechat na sebe veřejností ukazovat prstem, ale my bychom rozhodně měli to alespoň prozkoumat a zjistit co a jak..."

"Musíme být opatrní..." Odvětila...

Už to myslela vážně, ten prožitek byl příliš skutečný, zamrazilo jí, byla napružená, vážná...

"Posunul si lehce jemnou intelektuální nótou opět brýle, jako by vysvětloval něco žákům a pokračoval: "proč zrovna nám vyjevil velekněz nějakého starého a téměř zaniklého řádu v Betlémě svá tajemství a proč zrovna oba jsme současně z Prahy, která nemá o tajuplné řády dob dávno minulých nouzi..."

"Myslíš, že je tu odpověď?"

"Dávalo by to jinak logiku? Pokud dle mého vidění je Mesiáš nyní skutečně u bran Říma, kde jsem ho spatřil, pak to může být všude, protože podle Samaritánského velekněze žijeme prý nyní v paralelním Římském světě, a souvislost může mít i Praha, tedy všude, kde je občanská společnost, protože to jsme přejali z Říma..." "Ale Ahmede, Mesiáš? Tomu věříš, že existuje? Můžeme o tom spekulovat, ale ty mluvíš, jako by jsi byl přesvědčený...."

Chtěla ho za každou cenu uklidnit....

"Měli jsme oba stejné sny na stejném místě, to nepopírám, ale existuje třeba i racionální vysvětlení.."

"Ne ne ne ne ne ne ne," vyletěl Ahmed od stolu a nervózně běhal po místnosti, jako by dítě protestovalo proti tomu, když mu starší bratr vysvětluje, že Mikuláš byl ve skutečnosti jeho dědeček v masce, "vysvětlím ti to".

"Nechtěl jsem říci, že je Mesiáš někde zde, nebo, že žije, buďme na to opatrní... Chtěl jsem říci, že zde může být někdo, kdo by měl jím být, je to přeci genealogie nějakého rodu a ten člověk může žít... Dokonce se říká, že i Ježíš měl potomka, nebo to může být zcela někdo jiný...

A dále, dnes celý svět je založen na státu, ústavě a občanství, všechny národy, což jsou ale Římské atributy spojené původně s tímto původním osobitým náboženstvím....

Pak jak tvrdí velekněz nemusí být skutečně divu, že můžeme žít dle představy starých Římanů v kulatém světě, který pluje ve vesmíru, tak si to oni u svých božstev představovali, stejným způsobem je to ale, dle výkladu velekněze jen představa jejich božstva, kterou přejímáme, pokud bychom se tedy hypoteticky na to dívali jinýma očima, třeba i vlastníma, je otázka zda bychom mohli bychom vidět svět úplně jinak, než kulatý a ve vesmíru....

Já totiž....."

Nevěděl zda jí to může hned říct...

"Ty jsi to totiž viděl...." Odpověděla za něj....

"Ano..." 

Kapitola desátá

Odhalení

Druhá paralelní budoucnost u Velkého Otce:

Mezitím se přesunuly obrané stroje na hranici mezi světy evolucionářů a predátů.. Začala válka a predáti neměli úspěch celé dlouhé roky a na obraných valech si bránící se lid rekrutovaný na vojáky armády Evolúciónie v čele s kněžstvem zasvěceného do armádního důstojnického postavení pouštěli ikony "Velkého Otce", jeho živé proslovy na obrazovkách a v holportech a předčítali zákony a dodržovali přísně svaté svitky a knihy!

Do jedné důstojnické lodě S Gvazíra 7 s protopohonem a kvadratickými děli se skrz bezpečnostní sytém dostali dva predáti.

Plazmatickou teleportací si změnili podobu, že vypadali jako dva místní důstojníci, kteří měli vysoké postavení na lodi.

Ve skrytu uličky si na ně počkali a přepadli je a paralyzovali reaktorovou pistolí, pak vymazali jejich těla magnetoatomovou paprskovou loutnou a šli na velící můstek lodi. Hned při příchodu si všiml službu konající vojín, jinak civilně "kněz středního stavu recyklace pro svatý účel", že piha na levé ruce důstojníka Adriana, je sice stejná, ale obrácená, protože její mírné zahnutí je na druhou stranu, ale nedal nic najevo, protože věděl co přijde a velící velekněžka a zrovna nejvyšší důstojkyně a kapitánka lodi dle obranné knihy 4932, článku 725, čísla 9 odstavce "r" pasáže 3315 se zeptala: jaký je smysl života v rozkvětu moudrosti a rozvoji spanilé smyslnosti bratři Adriane a Spirite?

A oni dva predáti odpověděli: "tento smysl je v tom vlastnit a mít, být a moci být nade všemi a vším."

A ona odvětila, "systéme!!!!" a loď odpověděla: "nemusíte nic říkat sestro kapitánko a v té chvíli se ocitli v paprskové kleci, kterou systém spustil ze stropu."

"Však co to děláte? Vždyť to jsme my, Adrian a Spirit!"

"Nejste, jste predáti, co na sebe vzali pouze jejich podobu, protože smysl života v rozkvětu moudrosti a rozvoji spanilé smyslnosti je docílení k zamilovanosti, která je evoluční vývojová snaha od první buňky, kdy vnímala pozitivní vjemy až k člověku a od člověka k dokonalejšímu a dokonalejšímu člověku a smysl evoluce tkví v tom, že láska se neustále rozvíjí a spoznává a poznávají se další a další její etapy, které člověk objevuje a proto je evolučním tvorem a je vždy na svém vrcholu když jí zrovna pozná, a tak pokračuje dále jako na svém začátku, ale má vždy na paměti celou historii vývoje v úctě a vážnosti a přitom jen tak může a smí být pokračovatelem dalšího poznání lásky, jako zvláštního daru evoluce a její pracovité snahy a vy jste predáti, úchylka od vývoje, neuznáváte lásku, ani jí neznáte a rozmnožujete se tak, že se vydíráte za slib a pak na nás zaútočíte a zotročíte nás a to nemá nic společného s pracovitou vývojovou snahou, ale je to lenost, lhostejnost a krutost, avšak lenost v zárodku vlastní snahy o poznání, která celý váš vývoj dovedla opačným směrem a dovedla vás k tomu, že po celou evoluci jen napadáte a nemáte zájem o učení, jen ho leda na chvíli ukrást a pak zneužít proti evolucionářům a zalhat přitom, že je to vaše dílo a jediný vrchol vaší ideologické hranice je podúroveň pod inteligencí, která nikdy nepochopí skutečnou snahu poznání a cesty za vývojem!"

"Jsem povinna dle našich zákonných směrnic a zákonů vás buď podle vašeho vyjádření vrátit za hranici území evolucionářů, nebo vám nabídnout převýchovu na naší odlehlé planetě, jejíž směrnice se nesmíte dozvědět, dokud si nebudeme jisti, že jste převychovaní!"

"Jak se tedy rozhodnete"

"Nemáte šanci, pusťte nás a předejte nám loď, protože naši experti nejurozenějšího stavu u samé hrůznosti samotného císaře našeho mají tajnou zbraň a nashromážděné množství tolika válečného loďstva, že probijí za malý okamžik celou blokádu, protože nevíte co brzy přijde..."

"I kdyby to byla pravda a Vy by jste nezkoušeli lhát, nikdy se nevydám, zemřu sama na mučidlech se ctí a hrdostí s hymnou své vlasti na rtech!"

A přísně se jim podívala hluboko a čistě do očí, až se na malí okamžik i takoví netvoři zalekli...

"Tak co, chcete převýchovu, nebo vrátit zpět?"

Šeptali si, radili se a ten jeden tomu druhému říkal, že převýchovu budou jen předstírat a až se dostanou k souřadnicím, tak je pošlou jejich císaři aby napadl planetu a zotročil jí...

Ale ten druhý byla ve skutečnosti predátská samice řekla: "ne já nebudu ztrácet čas, za chvíli zahájí naše vojska útok, náš císař už vyslal do minulosti své vyslance, aby zajistili paralelní přestupy a my se tady nebudeme zdržovat a umíš si přestavit jak si při vítězném tažení užiješ?

Budeš znásilňovat a přitom mučit, všechno jenom pro tebe a já ti budu dělat přitom pomyšlení a sama se budu kochat pohledem na jejich utrpení a přitom ukájet, aby se ti to víc líbilo a tys udělal víc zločinů a já se mohla kochat ještě víc a víc, to ti slibuji..." 

Proto se otočil a řekl: "vraťte nás vy bezcenní zločinci, co jste si dovolili se vzbouřit proti naší spravedlivé vládě a my se vrátíme a naučíme Vás zase poslouchat....!"

A tak je kapitánka odeslala teleportem za území státu evoluciónie...

Potom systém vyhledal atomy z Arianova a Spiritova těla rozseté po místnosti, kde byli magnetoatomovou paprskovou loutnou jejich těla rozložená na volné atomy toulající se jen tak v prostoru, ale systém poznal že množství atomů v místnosti neodpovídá skutečné váze a tak zpřeházel protony, neutrony a elektrony tak, že z nich začal skládat opět atomy původních hodnot dvou lidských těl a ta se dávaly do molekul a vytvářely opět buněčné struktury, až se nakonec proměnila v těla a složili je zpět a oni opět ožili....

Avšak důsledný lodní počítač zaznamenal rozhovor obou predátů o tajné zbrani, o vyslání cestovatelů do minulosti, o obsazovaní paralelních styčných bodů....

Proto kapitánka vyslala Adriana i Spirita na Zemi, do pracovny Velkého Otce, aby referovali o tom, co se dozvěděli.

Po příletu na Zemi si oba lodní důstojníci odpočinuli, nabrali sil, a teprve na druhý den se vybrali do vládní svatyně. 

Kapitola jedenáctá

Tápání

"Je to šílené a kdo by nám něco takového mohl chtít udělat?"

Ptala se Silvie stále na tu samou podstatu, aby to nějak zamluvila, aby se tomu nějak už vyhnula, aby o tom snad i přestali přemýšlet..

"Víš sousedé Palestinců Syřané, dodnes mají v Sýrii starověkou sektu, která uznává jistý druh satanismu, nevyhladili je ani křižáci, ani je nezapudil islám, stále svou víru dědili z otce na syna a přetrvali ve svém společenství až dodnes, něco jsem si o nich zjistil, není to úplně satanistická sekta, je to vlastně prapůvodní sekta, která světila boha Mamona, jenže bůh Mamon byl vlastně v jedné ze svých podob bůh Bál...."

"Celá Asýrie samozřejmě světila Bála", přerušila ho....

"Jistě, ale v jiné své podobě je Mamon syn Satanův, který je vlastním jménem archanděl Samael..."

V tu chvíli se ozvalo bouchání na okno, Silvie se nesmírně lekla, ale vzpamatovala se včas a šli se spolu podívat, co se stalo...

Na okenní římse se prali dva holubi, bílý a tmavý a svými křídly naráželi do okenní tabulky, oddechla si...

"Náhoda, učiněná náhoda...."

Vydechla, ale spíš pokládala otázku, než by něco konstatovala....

"Celé mi to tedy jasně ukazuje, že je možné propojit jednotlivé andělské bytosti s jednotlivými božstvy v jiných podobách", pokračoval Ahmed, a přeze všechnu racionalitu Silvii trochu vadilo, že se o tom, co právě viděli déle nebaví, nediskutují, nezpochybní..

"Ne že bych v ně věřil, ale pochopíme tak návaznost na politické dění novověku, když porozumíme náboženskému řádu starověku?.....

Můžeme dále odvodit, že z různých milionů andělů můžeme najít hlavnější, u kterých přechod od podoby anděla k podobě nějakého místního božstva kdekoliv na světě byl některými národy považován za přirozený jev?

V bibli je taková pasáž, žalm 82, 1 -´JHVH povstane ve shromáždění bohů, mezi bohy vynese soud.´...

Tuto část bible i koránu křesťanství i islám tají, nebo ne že tají, mají to v knize, ale přehlížejí to, nikdy o tom nepojednávají, nekáží, i Ty si všimni, že je to málo známé..."

Pokračoval Ahmed s tím, že musí dále nějak začít a jako racionálně smýšlející člověk a student politologie zkrátka příhodu s holubem odsunout chtě nechtě na jindy....

"Tedy božstva dle výkladu velekněze jsou, ale je to spojeno s poslušnými a neposlušnými anděly. Poslušná a neposlušná božstva, tedy ta, nad kterými je nutný soud a nad kterými není..."

Vítězoslavně se usmál a gestem fištróna posunul významně své brýle na nose.... "Takových pasáží v samotné křesťanské bibli, islámském koránu a židovské tóře potvrzující existenci jiných božstev nalezneme více...."

"Chceš mi tedy říci, že pokud nasednu do letadla, ale budu zasvěcena v určité paralelní existenci, která vidí svět jako placku, nebo dejme tomu, která ho tak dle nějaké dané mysteria údajně stvořila a budu tomu tak věřit, a poletím do Austrálie a přitom to vezmu přes USA, že tam nedoletím?" Uchechtla se..

"Tak jistě, je to teoreticky možné, ale zřejmě to nebude stačit, že tomu tak věříš, někdo tě bude muset vést ve smyslu, že si uvědomíš, že to tak je, to je to, jak by to mělo fungovat, to co dle této teorie dělá realitu realitou, ne samotná víra, ale osobní jistota..

A jsou zde také záhadná mizení letadel v Bermudském trojúhelníku a už i jinde, například Malajské letadlo které z zničehonic zmizelo, kdoví, jaké měli piloti náboženství a kde se ztratili, třeba věřili, že jejich svět vypadá jinak, nebo s tím nějak zrovna experimentovali, ale v podstatě letadlo je založeno na té samé vizi, na stejné časoprostorové a duchovní rovině, na tom, že létá uvnitř planety de-facto stále dokola, je třeba zvolit dopravní prostředek, který na tom není postaven..."

Významně si posunul brýle, až se v nich zalesklo a vztyčil oči jakoby vzhůru...

"A ty jej znáš?" Usmála se opět..

"Seděli jsme v tu chvíli na koberci s veleknězem a já mu právě pokládal naprosto stejnou otázku, co ty mě, nevím už, zda jsem usnul, nebo to bylo skutečné, ale koberec se náhle vznesl, letěli jsme neuvěřitelnou rychlostí na koberci, přitom bezpečně a navíc jsme mohli dýchat a doletěli jsme až na zvláštní kontinent, o kterém jsme zde nikdy neslyšeli, nebo ne jako o něčem co skutečně existuje, bájná Atlantida..."

Řekl to naprosto odevzdaně, suše, díval se přitom na jejich dřevěnou parketovou podlahu, cítil, že toto nemůže Silvii vyprávět dívaje se do jejích očí, že musí dát prostor, musí nebýt tak výrazný...

"Cože?"

Vyhrkla, vyskočila, chodila kolem Ahmeda a byla nyní jako na trní pro změnu trochu ona ....

Sedla si, sepjala ruce, uklidnila se a zadívala se na něj, čekajíc, že bude pokračovat... Ještě předtím z ní ale vyšlo "neuvěřitelný zážitek..." a kroutila přitom hlavou....

"Jistě zlato, to jsem prožil, myslím si, ale s odstupem, že to byla jen hypnóza, nevím ale, jak jsme mohli mít stejný sen, když mi o tom po probuzení i sám vyprávěl...

Možná ke mě mluvil, když jsem byl v kómatu, nevím, ale to zvedání koberce bylo tak opravdové, že jsem byl předtím přesvědčen, že jsem svědkem něčeho naprosto fenomenálního...

Nelze přeci vyloučit, že technologie našich prapředků byly daleko vepředu před našimi, protože měli jiný původ. 

Jsou tři možnosti, buď pocházely totiž z skutečně z božských podstat, nebo měli naši předci perfektně vypracovanou telepatii a využití mozkového potenciálu bylo na vyšší úrovni a dokázali takovou věc zvednou a řídit...

To ale vědci předpokládají až u 70% využití mozkového potenciálu a my využíváme pouze 10%..

Delfín využívá 15% a umí s mozkem zapnout i sonar, netopýr zase radar, jiní tvoři umí produkovat elektřinu, úhoři, rejnoci...

Anebo jsem byl v hypnotickém spánku a nic z toho se mi nestalo, ale....

Ale, zdá se mi, že asi to třetí, nyní z odstupem, a že samaritánský velekněz zdědil toto umění, proto umí číst myšlenky a provádět nás svými sny, uspat nás, hypnotizovat, zdá se mi to rozumější, reálnější, je možné, že naši předci skutečně znali techniky, jak využít více z mozkového potenciálu, také je možné, že zde byly a jsou jiné mimozemské civilizace, nicméně podstatné je, že se tím zaobíráme vědecky, mohli bychom si na to udělat seminární práci v rámci školy.."

"Také se tím seriozně zaobírají světoví vědci, je to vše lepší, nežli věřit v tajemné sekty co nás ovládají.."

"To jsem si oddechla, že konečně nejsi o tom všem tak pevně přesvědčen...."

Odvětila Silvie....

"Jistě jsi četla někdy sci-fi povídku od Isaaca Asimova s názvem Poslední otázka, pokud ne, připomenu, jednalo se o to, že na zemi v roce 2061 byl vytvořen přístroj, který dokáže zodpovídat náročné otázky, sám se již dokáže vyvíjet a zlepšovat, což neodporuje představě dokonalého počítače.

Dva lidé mu dali otázku, kdy se dá zastavit rozpínavost slunce, protože se báli, že jednou budou muset planetu zemi opustit, na to počítač neuměl odpovědět. Daleko po této události v budoucnu byli ale lidé už rozeseti po celé galaxii, slunce už zaniklo a potomek toho počítače byl také po celé galaxii, později po celém vesmíru, vždy ale zhasínala jedna hvězda za druhou a vesmír se chýlil ke svému závěru a ten počítač byl vždy větší a větší, nakonec byl jen nehmotný, byl v prostoru a člověk už také hmotu nepotřeboval, stála moc energie a vesmír už neměl mnoho světla, až světlo zaniklo úplně a lidé se smršťovali do jednoho jediného Člověka, který trávil volný čas už jen s tím počítačem.

Když měl zaniknout i ten jeden člověk, položil počítači stejnou otázku, jakou všechny generace vývoje lidstva před tím, nejdřív se lidé ptali jak se dá zastavit rozpínavost slunce, počítač nevěděl, potom galaxie, to také nevěděl a nakonec se poslední člověk se zeptal na zastavení rozpínavosti vesmíru.

Počítač neměl dostatek informací, aby vypočítal odpověď a tak i poslední člověk opustil vesmír a počítač byl sám, ale pracoval dále a svém posledním zadání, nakonec to zadání rozluštil, ale už zde nebyl žádný člověk, který by to vyslechl, přesto i tak se pustil do tvorby nové rovnice, která měla opravit pro člověka vesmír a řekl: ´budiž světlo´..."

"Jůůůůů", vyhrkla Silvie, "to znamená, že můžeme být realizací opakované existence lidství? To bychom se ale stvořili sami....."

"To potvrdit nemohu, ale vím určitě, že je možné se zamyslet na bázi teorie relativity nad tím, že veškerý materiál, prostor a pohyb v celém vesmíru, pohyby mikročástic, to vše si mohlo už kdysi dávno před naší existencí samo sebe uvědomit...."

Sotva to dořekl, zhaslo světlo......

"Ahmede, já mám strach, co se stalo....?"

"Počkej, podívám se ven, zda svítí ulice", podíval se z okna a nevěřil vlastním očím.... Ulice byla sice úplně zhasnutá, ale zato mezitím jí zasněžily drobounké závěje sněhu, ve kterých se leskl měsíc....

"Silvinko, je to výpadek proudu v celé ulici, ale mezitím napadl sníh, je to zvláštní, dnes se zdálo celkem ještě teplo......"

"Půjdeme si lehnout miláčku", naléhala ona...

"Půjdeme..."

V posteli se Ahmed jal polohlasem, jako by chtěl povědět pohádku na dobrou noc před spaním dokončit myšlenku...

"Víš, Silvi, je to asi takto, ta teorie relativity, to je vlastně věděcký důkaz o možnosti existence inteligence mimo naše chápání, mimo náš známý svět.

Sice jí nedokazuje, ale spolehlivě uvádí, že může být a to je nevyvratitelný závěr. Einsteinova teorie relativity má dvě roviny, jedna je matematicko-fyzikální a druhá filosofická.

Matematicko-fyzikální vlastně sděluje, že pohyb v prostoru, je zcela nezávislý na čase. Pohyb je tedy nenáhodný, protože každá sebemenší částice a i ta mikročástice, ale i celá velká tělesa se pohybují tak, že přeměňují energii na pohyb a jejich směr a veškeré souvislosti jsou kdykoliv vypočítatelné, neexistuje nahodilý a náhodný pohyb ve vesmíru, který není podložitelný rovnicí a dle kterého se nedá vypočítat další jeho pohyb, či pohyb jakýchkoliv jiných částí, či mikročástic.

Vše má soulad a řád a nic není náhodné.

Proto, vyložíš li si z balíčku karet, některé na stůl, tak ty dané obrázky tam budou proto, že tam měly být a nemohly tam být v daný okamžik jiné...

Má to souvislost s tím, že i třeba na druhé straně vesmíru zrovna ve stejnou chvíli letí kometa po jisté trajektorii, kdyby na té kartě byl obrázek jiný, trajektorie by byla pravděpodobně také jiná, protože ve vesmíru existuje transformace hmoty a energie a všechen pohyb je na vším pohybu závislý, takže sebemenší vybočení, může měnit celé velké skutečnosti v řetězové reakci.

Jediné co předem není vypočítatelné, je rozhodnutí živých tvorů, ale ani to se nedá nazývat náhodné...

Proto kartářky mohly využívat ve svých schopnostech částečně matematiku dle obrázků na kartách a částečně podvědomém schopnosti využití mozkového potenciálu..

Dnes se i dnešní vědci domnívají, že například ve spánku dokáže člověk využít neznámé schopnosti mozku o hodně více...

Pokud je kartářka v určitém soustředění, může takový stav vzdáleně připomínat, pak si podvědomě všímá různých ukazatelů, nemusí ani vědět, že to vlastně mozek se proměňuje v podvědomí ve výkonnostní počítač a počítá různé ukazatele, jako například tvar mraků, polohu spadaných větviček, listí, odraz a sklon světla, tvar plamenů v ohništi, tancování jeho nepravidelnosti, délku a šířku plamenů, to podvědomí zpracovává, aniž si to věštkyně uvědomí, má pocit o tom, co se může přihodit a může to docela přesně vyjádřit, přitom to není žádná nevědecká záhada, ale matematika, kterou její podvědomí umí zpracovávat, aniž by to sama věděla...."

Odkašlal a dodal s vítězoslavným úsměvem: "pak už zbývá jen trochu psychologické zkušenosti a může odhadnout i chování jednotlivců.

Proto filosofická rovina, která vychází z teorie relativity se může zaobírat otázkou, že pokud ve vesmíru neexistuje náhoda, a vše je doložitelné matematicky, mohl si ten naprosto přesný soulad a vesmírný řád, jako inteligentní běh, jako inteligentní pohyb sám sebe uvědomit."

Ahmed se posunul významně na polštář....

"Sám sebe si uvědomit! Soulad, a běh hmoty, energie, pohyb, -se mohl sám nad sebou zamyslet....!!!!"

Usmál se, jako někdo, kdo lehce dorazil do cíle a myslí na své vzdálené spolujezdce.....

"A to daleko dříve, než lidé byli lidmi, mohl se nad sebou zamyslet a sám sebe pojmenovat."

Ukazováčkem pokynul, jakoby kázal celé třídě....

"Toto není nevědecké tvrzení, ale naráží na přesnost, věda, ani filosofická část Einsteinovi teorie neříká, že to tak je, jen umožňuje přemýšlet zcela bez urážek o tom, že to tak může být a že se máme snažit to dokázat, nebo vyvrátit, nicméně sama tato teorie říká už jen svou existencí, že je to 50 na 50."

Než to dopovídal, Silvie už spala, ale věděl, že si bude pamatovat, kdy usnula a že jí to zítra dopovídá, políbil ji a usnul také....

Ráno se Silvie vzbudila dříve, tedy dříve nežli obvykle, alespoň si to myslela a myslela si, že je vzhůru dříve, nežli Ahmed, když se ho ovšem snažila nahmatat vedle sebe, nenašla ho...

Ahmed stál na balkoně, měl ubalený tabák a se zájmem se díval opět na stejné dva holuby, kteří včera vyrušili v tak zvláštní chvíli jejich rozhovor...

Objala ho, vzal jí pod deku, kterou měl přes sebe jen tak hozenou....

"Vidíš Silvie? Zase se perou, asi o holubici...."

"Jeden je tmavý a druhý čistě bílý", povzdechla si, jako by trochu přitom pochybovala o tom co právě řekla....

"A ten sníh nevydržel, jakoby tu vůbec nebyl..."

"Ty to říkáš, jako bys vůbec nepolemizoval o boží existenci, to zase mě se zdá, že to nebyla náhoda, Ahmí.."

Stáli tam mlčky a hleděli do prázdného rána, prázdného pro svojí nijakost, nic totiž neříkalo o novém dni, nových pocitech, přání a obavách, přesto bylo plné právě těchto dojmů a to je děsilo a zároveň lákalo.... 

Sem patří váš dlouhý nadpis

Váš text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Illo inventore veritatis et quasi architecto beatae vitae dicta sunt explicabo nemo enim ipsam voluptatem quia voluptas sit aspernatur aut.